Jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Třeba když jedete prvním ranním vlakem do Prahy. Na silnicích je jen málo aut, ale velká spousta cyklistů, kteří šlapou v mlze do práce. Já mám co dělat, abych v polospánku nasedla do auta a dojela na nádraží, oni jsou ve stejnou dobu už v polovině svých ranních kilometrů. Jsou prostě v lepší kondici a šli včera brzo spát. Na rozdíl ode mě.

Ty časové skuliny, jak jsem o nich nedávno psala, jsou plastické. Roztahují se a smršťují ne podle našeho času, ale podle intenzity našich zážitků. Včera jsem podvečer nakoukla za operní oponu a když jsem se vrátila zpět do reality, byla půlnoc. Porce hudební hostiny se nedala jen tak strávit. Přestože jsme zpočátku seděli s Jardou na chodbě jak požární hlídka. Navíc přesně vedle hlásiče požáru a s čerstvou průkazkou člena Sboru dobrovolných hasičů v Jardově kapse. Vy, co ho znáte, nepanikařte. Je oficiálně hasičem, ale v podstatě se s ním počítá hlavně pro prodej losů do tomboly a nalévání alkoholu na společenských akcích. Stříkat prý nebude. No uvidíme.

Händelova opera Saul o prvním izraelském králi je dost ponurá, ale velmi, velmi krásná.  Vzhledem k nesnesitelnému vedru v sále to vypadalo, že spolu s hlavními hrdiny padne i část diváků. My na chodbě jsme poslouchali tu barokní krásu na průvanu a bylo nám skvěle. Zatímco na hlavní hvězdu, Adama Plachetku, jsme na pódiu nedohlédli, na chodbě jsme si na něj mohli sáhnout ve stejné frontě na víno. My dva s Jardou dohromady jsme prostě magnetem na podivné, až bizarní zážitky všeho druhu.

Třetí poločas a čtvrté dějství ze tří jsme se dokonce propracovali až do sálu a nechali se do té nebeské krásy vtáhnout úplně. Pokud vám to nějak nesedí, nedivte se. Časové jednotky se Jardovi trochu roztékaly horkem, a protože některé kolabující jedince museli odtáhnout na vzduch, my jsme hbitě obsadili jejich ještě teplé židle. Úžasná Kristýna Vylíčilová, úžasný sbor, úžasný orchestr a úžasní Válkovi, kteří tento ansámbl táhnou už léta.

Po tři a půl hodině byli téměř všichni hlavní hrdinové mrtví a ostatní k tomu neměli daleko. A přesto nadšení nebralo konce, diváci povstali, hudebníci povstali a došlo i na zmrtvýchvstání těch, které jsme už oplakali.

 

Závěr dne #292 zní: Když jste až po uši naplněni tóny, rozechvěje se časoprostor a budete moci zažít třetí poločas ve čtvrté dimenzi, kousek od osmého světadílu. Vivat musica!