Ve Zlíně začíná další Barum Rally. Jet do centra města autem je holé šílenství. Ale co dělat, když tam prostě musíte? Čeká vás blázinec a změť zábran, závor, uzavřených vozovek a žádné, naprosto žádné místo k parkování.

Někdy v prvních třídách základní školy jsem složila básničku, z níž se mi vybavují jen útržky. Každopádně začínala verši:

Co to tu řve, co to svítí,

Barum Rally se k nám řítí.

Za volantem chlap jak skála,

já bych se ho málem bála.

Bohužel nic víc se z básně nepamatuju, i když jsem vlastně pamětník. Jsme totiž stejně staré. Domnívám se, že Barumku založili na počest mého narození, jen to trochu popletli. Měla to být původně Barunka. No ale protože už to nikdo neví, nemám žádné volňásky a parkovacím peklíčkem musím procházet jako ostatní obyčejní čumilové. I když jedu do práce a stačí mi řev vlastního motoru. Nepotřebuju poslouchat ani čuchat cizí.

Nakonec jsem po půlhodinovém kroužení Zlínem jedno místo našla. Jen bylo velmi úzké a navíc jsem musela parkovat za asistence naštvaných řidičů, kteří přijeli o sekundu později a nehodlali mi uhnout ani o milimetr. Bez posilovače řízení potřebuji k nájezdu doprava půlkruh jako atletický ovál, ale protože už jsem byla zpocená až na zadku a nechtěla jsem těm nepřejícím machům uvolnit prostor, narvala jsem Ježuru mezi dvě auta zešikma a vypnula motor. Moje dcera by to okomentovala, že parkuju, jako když hodíš vidle do hnoja, ale už jsem s tím nemohla nic udělat. Vepředu byl obrubník a vzadu, asi půl centimetru ode mne, naleštěná kapota sousedního vozu.

Vylezla jsem ven a vyhlížela nějakého důvěryhodného, hezkého, milého muže ušlechtilých rysů i charakteru. Po deseti minutách jsem slevila ze svých požadavků na kohokoliv, kdo umí řídit a je ochoten mi pomoci. Nakonec jsem plačtivým tremolem zdolala pána s Volvem. „Pane, vy máte takové krásné auto a určitě skvěle řídíte. Nemohl byste mi, prosím, pomoci?“ Byl v pasti. Nevěřícně usedl za volant, ve startéru se klimbaly moje klíče s velkým plyšovým přívěskem, a chvíli asi vzpomínal na lekce z autoškoly, co se dělá s řadicí pákou. Pak Ježura zaržála silou všech koní pod kapotou a srdce každého milovníka rally v okruhu dvou kilometrů poskočilo radostí. Tak už to začíná! Už jedou!

Ježura vyjela přes obrubník na chodník a zase zpátky a pak ještě jednou ven a dovnitř a byla ukázkově zaparkovaná jako noblesní stará dáma. „V kterém roce to bylo vyrobené, to AUTO?“ zeptal se mě zachránce a stále obhlížel prázdnou přístrojovou desku, na níž vás nic nerozptyluje. Analogové hodiny ukazují svůj vlastní čas a pak už tam kromě chronometru nic důležitého není. „No, ještě pár let, a najdete nás na Barumce mezi veterány,“ odpověděla jsem, protože nevím, jak je Ježura stará a ani mě to nezajímá. Pána to kupodivu velmi pobavilo a smál se a smál, ještě když tiše odjížděl svým Volvem, řízeným jednou rukou a dvěma tlačítky.

Pro odjezd jsem si povolala posily, aby zastavili provoz v ulici, odháněli čumily a případně aby nejodvážnější ze skupiny tvořené antickou dámou a dvěma gladiátory pomohli s couváním. Nakonec jsem to zvládla sama, hladce a hlasitě. Odjela jsem tak rychle, že jsem se ani nestačila rozloučit. Mé sebevědomí narostlo tak, že mít po ruce nalepovací číslo, vjela bych rovnou na startovací rampu na náměstí.

 Závěr dne #274 zní: Co jde tam, musí jít i ven. A když se to nepovede, nebojte se říci si o pomoc.