Jsou dvě hodiny v noci. Vzbudila mě bolest ve vlastní hlavě a hluk z ulice. Polykám třetí prášek proti migréně a piju druhý čaj. Řeknu vám, někdy mě stojí mnoho sil udržet se na cestě za vlastní úžasností. Jsem v polovině odpočítávání a mám chuť všechno vzdát. Nejvyšší čas vrátit se na samý začátek a připomenout si, proč a kam jsem se vlastně vydala.

.......

#365

365 dní zbývá do mých příštích narozenin. Už není čas odkládat rozhodnutí, čekat na změnu, která nepřijde, utěšovat se tím, že v očích druhých snad nejsem úplně marná. Důležité je jen to, co vidím a cítím já. Vidím ženu, která chce být skutečnou Úžasnou Bárou sama pro sebe. Cítím její nejistotu a strach, že když se nerozhoupe hned, TEĎ, může být PŘÍŠTĚ už pozdě.

Za rok mi bude padesát. A chci vyzkoušet, co všechno se dá za jeden rok života změnit. Cílem mého experimentu není konečně dodržet letitá předsevzetí, že zhubnu, dostanu se do kondice, vylepším angličtinu, budu milá a laskavá na lidi kolem a každé ráno za kuropění vyběhnu z domu s úsměvem na rtu ke zdolání desetikilometrového okruhu. Vlastně nemám žádné konkrétní cíle, jakkoli divně to může znít. Chtěla bych se jen za 365 dní ohlédnout zpátky přes rameno a říct: Prostě jsi to zkusila, jsi fakt dobrá.

Jedním z hlavních důvodů, proč si chci o svých pocitech, zkušenostech a hledání psát něco jako deník, je, že jsem v životě ztratila cíl. Nevím, co hledám. A nejsem si jistá, že to najdu. Najednou jsem zjistila, že méně musím a více můžu. Dvířka klece povinností jsou otevřená. A já nevím, kam letět. Přijdu na to, když se budu každý den ptát sama sebe?

Měla jsem v životě své sny a mnoho se mi jich splnilo. Pokud jde o očekávání druhých, mám vše splněno, jak jsem psala v jednom ze svých starších blogů. Teď jde o to naplnit očekávání vlastní. Najít nové sny, výzvy, radosti, smysluplně naplnit čas, který mi zbývá. Netuším, jak tato soukromá výzva skončí, ale jsem odhodlaná to zkusit. Navzdory všemu. Třeba i tomu, že dnes, první den countdownu, jsem z poloviny strávila v koupelně s následky nějaké střevní virózy a následně v posteli s migrénou, mou kamarádkou nejvěrnější...

.......

Tak to vypadá, že se mě drží jen ta migréna. Už jsem sice ušla půl cesty, ale moc se toho nezměnilo. Odpovědi na své otázky jsem nenašla. Nepřipadám si úžasná, jen vyčerpaná, trapná, naivní a směšná. To asi není úplně to, co bych chtěla nad ránem slyšet. To asi není to, co bych chtěl kdokoliv slyšet, natož si o tom číst. Jenže já k vám chci být upřímná.

Být úžasnou je celoživotní dřina.

Být úžasnou znamená mít se ráda i ve chvílích, kdy máte pocit, že selháváte. Být úžasnou znamená být i v temnotách věrná tomu, co jste viděla ve světle. Být úžasnou znamená vstát a jít dál. Dalších 180 dní, a pak se uvidí. Díky vám, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Díky všem, kteří jste na mou soukromou zprávu odpověděli nebo ještě odpovíte ano. Kvůli vám chci do cíle dojít jako Úžasná Bára, ať už to bude znamenat cokoliv. Pro mne, i pro vás.

P.S. Nikdy nepište blog nad ránem v hodině vlka.