Nepsala jsem blog celý týden. A víte co? Vůbec mi to nechybělo. Jako člověk prostě popírám veškeré teorie o 21denním budováním návyku. Píšu tři měsíce v kuse, ale zvyk z toho není. Nikdy nebude. Autorský blok je prostě nedostatek inspirace. Podnětů, které by spustily v hlavě proud myšlenek hodný nebo vhodný k zachycení.

Největším nepřítelem mého autorského rozpoložení jsem já sama, ne lidé kolem, kteří mě dohánějí k šílenství. Protože to neumím hodit za hlavu. Protože si často myslím, že jdou věci dělat jinak, lépe, jednodušeji. Ale koho zajímá, co si myslím? Možná moji maminku, ale jinak absolutně nikoho. Každý si jede v životě to svoje. A tak se i já řídím sama sebou: chceš psát, nechceš psát, ani si na psaní nevzpomeneš, nemůžeš bez psaní být. Bylo by krásné psát každý den, ale pokud to nebude, světový mír to neohrozí.

Pořád jsem to já. A pořád jsem na cestě k vlastní úžasnosti, i když zrovna sedím v nejnižším bodě své pravidelné životní sinusoidy.

Pořád nahoru a dolů, od Světe, miluji tě! až po Na všechno už je pozdě! Ale se stejnou jistotou, jako se propadám do svých podzimních depresí, se z nich zase sama vyhrabu. Na dně jámy je zima, vlhko, vlezlo a všichni vás přešlapují nebo obcházejí. Musím z vlasů setřást mokré listí a z jámy vylézt, vydrápat se nahoru. Sama. Občas se objeví podaná ruka, která vám pomůže popolézt. Znovu se postavit zpříma a jít dál ale musím já sama. Kdo nikdy neležel na dně propasti, asi netuší, o čem mluvím. Protože ta dramata se odehrávají jen a pouze ve vaší hlavě, zatímco v běžném životě nějak fungujete.

Jestli vám to připadá nepochopitelné nebo složité, máte můj obdiv. Patříte do té šťastnější části lidstva, která si pochybnosti nepřipouští a nenechá se jimi zotročovat. Je to vlastnost lidí slaboduchých nebo naopak těch, kteří mají železnou vůli a víru v sebe sama. Moc ráda bych skončila někde mezi těmito dvěma póly. Oprášit kolena, zavázat tkaničky a krok za krokem jít dál. Tou delší, zato horší cestou. Jiná k vlastní úžasnosti prostě nevede.