Některé dny jsou od začátku do konce tak nacpány zážitky, že se tam psaní blogu prostě nevejde. Mám ty dny ráda, i když se teď další ráno léčím slivovicí a snažím se držet nohy v teple domova. Aspoň dopoledne, než vyrazíme na další cestu.

Začalo to příjemným setkáním na radnici naproti našeho domu. Strávila jsem tam 13 krásných let, ale už se tam nikdy nevracím s nějakou nostalgií nebo očekáváním. Je to stejná budova, ale jiní lidé, jiná atmosféra, jiný interiér. Neohlížím se zpátky, snažím se dívat pořád dopředu. Ale někdy je fajn potkat přátele, kteří tam zůstali, kteří mi zůstali.

Rychlé balení a úprk v dešti a větru na autobus do jiného města. Jezdila jsem tuto trasu autobusem také celá léta, ještě o dekádu dříve. Teď už jsem skoro zapomněla, jaké to je, dívat se na ubíhající krajinu přes okno zamlžené zevnitř a orosené zvenku. Jet dvakrát tak dlouho jako autem, s naprosto cizími lidmi kolem sebe i vedle sebe v těsné blízkosti. Je fajn si to občas připomenout a vážit si toho, že se s Ježurou nemusíme držet jízdního řádu, jet kudy chceme, s kým chceme a kdy chceme.

Další liják v protivětru a pomalé usychání a ještě pomalejší přejídání na obědě s kamarádkama. Dárečky rozdávám, dáreček dostávám a užívám si té ženské pospolitosti a vílích řečí. Závěrečná panna cota s brusinkami a jahodami je už jen sladkou tečkou za milým setkáním. Škoda, že se potkáváme tak málo. Štěstí, že se podporujeme tak moc i na dálku. A pak zase běžíme každá svou cestou, já na další autobus. Tentokrát do štatlu.

Mířím do Českého rozhlasu Brno, kde teď pracuje náš adoptivní syn Jarda. S ním si člověk těžko spojí něco normálního, ale že to bude v budově rozhlasu vypadat jako po osvobození, to jsem nečekala. Všude suť, překližka, prach, beton, díry, naprosté zmatení schodišť a cest do nejzapomenutějšího kumbálu s okny do kostela. Tady to naopak vypadá jako čistokrevné retro. Nebýt počítače na stole, mohl by se tady natáčet, a nejen rozhlasově, seriál z 60. let. Přesto tady vznikají zajímavé myšlenky, pořady, jsou tady ukryty podklady folklorního vysílání posledních desetiletí. Druhým moderní prvkem, zcela nepatřičným, je elektrický masážní stroj na nohy. Vzdychám blahem, až se známá moderátorka ze sousední kanceláře přijde ujistit, že za dveřmi nedochází k incestu.

Co se dělo dál, už nemám čas podrobně popisovat. Cestou do divadla jsme se ocitli v sevření davu, neboť se na Svoboďáku právě rozsvěcel vánoční strom. První, do koho jsme narazili, byla naše známá Vlaďka. Pak jsme obešli, já a Grinch, neboť Jardův vztah k Vánocům je přesně tohoto typu, ještě další dva trhy. Viděli jsme polovinu studentského představení Rossiniho opery, víc jsme nedali. My jsme vůbec známí tím, že odcházíme v polovině představení, která nás přímo neuhranou. Bohužel je to častěji, než je mi milé. Umění je strašně náročná disciplína a já jsem fakt divák, kterému se málokdo zavděčí.

Po cestě domů jsme se ještě vyfotili u několika dalších vánočních stromů po Brně nebo v Kroměříži, takže opět – za mě může být zítra Silvestr. Já mám hotovo. Měla jsem svařák, tlačila jsem se v davu, a stačilo. Ještě zapínám v nastávajícím mraze svůj obří kabát ze sekáče, pod který schovám pár dětí, psů, koňský povoz, a ještě bude dost místa pro pocestné, a fičíme dále. Před námi celý víkend, studený, ale slunečný. I kdyby byl ten kabát kouzelným pláštěm, který by měl po zapnutí knoflíku přenesl, kam bych chtěla, neměnila bych. Byl to bláznivý, krásný den.

Někde už prý budou chodit čerti, i když ještě nezačal ani Advent. Černý pátek propukl v pondělí, stromy svítí dva dny před Adventem a čerti chodí týden před Mikulášem. Nějak se ten svět nesmyslně zrychluje.

Tak vás moc prosím, zkusme ho společnými silami trochu zabrzdit. Nicneděláním, klidem, nepředbíháním termínu tradic. Protože jinak nás budou nutit jíst kapra už na Dušičky.