Svátek má Žofie a já mám narozeniny. Nechápu, jak se to mohlo stát, když ještě minulý týden byly Vánoce. Někdo v tom našem časoprostoru šlape na pedál stále rychleji, takže možná za pár dní budou prázdniny a pak už zase zima.

Život je jako řetízkový kolotoč. Lítám v kruzích stále rychleji a nemůžu vystoupit.

Někdy je to skvělá jízda. Všechno kolem vidím rozmazaně a jsem trochu v rauši. Občas se to nějak zhoupne a když se podívám na zem, udělá se mi špatně od žaludku. Stává se to, když někomu blízkému vyprší permanentka a jeho sedačka zůstane prázdná. Jenže my ostatní se řítíme stále dál. Je třeba zafixovat pohled na konkrétní bod na obzoru a vrátit se do rovnovážného stavu, i když nám země pod nohama uhýbá. Teď se mi to stalo dvakrát za sebou.

Uvědomila jsem si důležitost toho, že mám s manželem a dcerou trojsedačku s exkluzivním místem uprostřed.

Už jsou to dva roky od mé báječné nezapomenutelné narozeninové párty, která nebyla. Protože covid, no. Mně se prostě nedějí velké, převratné události, i kdybych je sebelíp připravila. Ani o narozeninách. Já žiju obyčejně den za dnem, jdu od bodu k bodu, postupuju po malých, téměř nezřetelných krůčcích. Ale když se ohlédnu, vidím přesně to, co popsal Steve Jobs v jednom ze svých přirovnání. Ty malé body se spojí v dlouhou čáru.

Nejsem člověk, který se pořád rýpá v minulosti. Někdy je ale dobré omrknout svůj život z nadhledu té odžité části. Tak jsem dnes vstala první, a ještě před ranní kávou jsem napsala tento blog. Je o vděčnosti za ty malé bezvýznamné dny, kterými občas probleskují báječné okamžiky.

Když se ohlédnu, vidím už pěkně dlouhou a klikatou čáru.

Je načase přestat čekat na ohromující narozeninovou párty a začít slavit každý den, dokud se ještě vezu. Nikdo z nás totiž neví, jak dlouhá ta čára bude ani kolik jízd nám ještě zbývá. Hlavní je, že jedeme dál.