Co se vám vybaví, když se řekne Gibraltar? Mně do včerejška nic moc. Představovala jsem si jižní cíp Evropy jako kus planiny s velkou skálou s výhledem do Afriky. A že patří Británii už pár století. Letěli jsme s Juanitou na jižní cíp Pyrenejského poloostrova po nádherných španělských dálnicích a cestách jako páni, i když jsme čtyři dámy (s Juanitou, jasně) a Jarda. Vlevo se mi otevíral pohled na řidičův římský profil a masivní svodidla, vpravo jsem se kochala méně zajímavým výhledem na kopce. Ale jeli jsme kolem Středozemního moře a proslulých letovisek Costa del Sol. Panelák na paneláku, palmy, obchůdky, promenády. Jak to tady vypadá v létě, to si asi nechci ani představovat.

 

Parkujeme v posledním španělském města La Linea, a když vystoupíme z auta, opře se do nás vichřice. Pohled na Gibraltar je úchvatný. Skála vystupuje z vody ve slunečném oparu, po moři plují lodě různých velikostí a vidíme i dvě vlajky. Napřed španělskou a pak Spojeného království. Protože co leží mezi Španělskem a Afrikou? Přece kus Velké Británie. Bývalá korunní kolonie, dnes zámořské území. Ať tak či tak, je to skoro neuvěřitelné, že tento kousek země o rozloze necelých 7 km čtverečních odolal španělskému obléhání i španělskému naléhání. Přes státní hranici jdeme pěšky, což znamená projít pasovou kontrolou a pak s větrem ve vlasech i přes několik přistávacích drah zdejšího letiště. Když zrovna potřebuje přistát letadlo, doprava v obou směrech se zastaví a stojí i lidé. Všichni s napětím čekají, jestli pilot přistání ubrzdí nebo znovu vzlétne nebo to skončí tragédií v mořské hladině. Zatím samá pohodička.

 

Jsme trošku rozladěni, že na britském území se nejezdí vlevo. Letiště je dost velké na to, aby se tady auta přeřadila z jízdních pruhů zprava doleva. Když tady mohou být červené telefonní budky, jezdit double deckery a v ulicích jsou spousty Angličanů s vápencově bílýma nohama (podoba s bílou vápencovou skálou The Rock of Gibraltar jistě není nahodilá), mohli by být důslednější. Ale my jdeme pěšky a může nám to být jedno. Já asi nemám slov, protože určitě jsem si nepředstavovala Gibraltar jako sídliště s paneláky. Spoustou hotelů, vysokých budov. Jsem z toho docela nesvá. Do historického centra se dostanete přes tmavý tunel a pak už je to všechno jiné. Irské puby, Marks and Spencer, všude zní angličtina a lidé jsou v naprosté většině běloši. Jakože opravdu bílí nebo rezaví. Podlehneme atmosféře a dáváme si fish and chips a čepované pivo. God save the Queen. Mají tady vlastní měnu, gibraltarskou libru, ale v pohodě berou eura i karty. 7 milionů turistů za rok, to chce opravdu odolný personál ve službách.

Poučení z Alhambry si jízdenky na lanovku nahoru na skálu kupujeme přes internet předem. Ale není tady skoro nikdo, přece jen je pondělí a únor. Bylo by skvělé na skálu vyšplhat po schodech nebo stezkami, ale já jsem ráda, že mi tejpy ještě drží koleno na svém místě. I tak je oteklé, že skoro neobleču nohavice kalhot. Takže se vezeme a kocháme a nahoře zase ztrácíme slova. Dobrou hodinu jen z terasy fotíme a žasneme.

 

 

Na jedné straně vidíme vrchol skály v nadmořské výšce 426 metrů, skoro celé město pod námi, přístav s obřími loděmi. Na druhé straně je nekonečná hladina Gibraltarské úžiny a v dálce tušíme africký kontinent. Vidět není. Oceán je cítit ve vzduchu.  Vyhlídkové terasy jsou skoro prázdné, rozhodně je tady chvílemi více opic než lidí. Vypadají moc roztomile. Vybírají si lupy z kožichů, pózují při focení, točí se na zábradlí nebo sedí zasmušile na kraji a dívají se do dáli. Prostě příjemné zpestření nevšedních pohledů na krásy přírody všude kolem. Navíc se Kirimu konečně podařilo získat PUK pro Jardův mobil, aniž by musel poslat svůj prst s otiskem poštou. Jarda znovu fotí, googlí, naviguje a komunikuje se světem. Díkybohu.

 

Podle wikiny se na Gibraltaru nachází jediná evropská kolonie opic druhu magot bezocasý. Všude jsou cedule, které před nimi varují. Nekrmit. Nepřibližovat se. O tom, co dělat, když se opice přiblíží k vám, není nikde ani slovo. Ovšem místní dají přednost opicím před vámi, i kdyby vám ukously nos a ukradly všechny doklady. Legenda totiž tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. A tak jsou to místní miláčci rozmazlovaní a za všechno mohou turisté. No nevím.

 

Napřed mi jedna ta potvora skočila zezadu na batoh a držela mě za něj přikurtovanou k zábradlí. Když jsme se šli projít kousek dál, viděli jsme i malinké opičky při svačince nebo dospělý párek, který si to před našima očima rozdával. A pak, z ničeho nic, mi jedna obří opice skočila na hlavu. Ječela jsem jako pominutá, protože to teda rozhodně nebylo nic příjemného. Svou obnaženou prdelí mi tlačila na brýle, zatímco hbitýma packama se mi snažila z batohu vytáhnout šňůru od telefonu. Byla dost těžká, smrděla a nehodlala se snadno vzdát. Peťa s Luckou se smály jako pominuté, než je napadlo situaci vyfotit. A pak se smály dál ještě hodně, hodně dlouho. Křik bylo slyšet až v Africe, vrátil se dokonce i Jarda, aby si tu zábavu nenechal ujít. Jediný, kdo se široko daleko vůbec nebavil, jsem byla já.

Nakonec mě opice zbavil místní taxikář, ale myslím, že to měli spolu nacvičené. Podlamovala se mi kolena. Chtěla jsem si umýt hlavu a zavřít se někam, kam žádná opice nesmí. Procházka městem mě nakonec trochu rozebrala a uklidnila. Ale ukažte mi obrázek opice a zhroutím se. Nakoupili jsme v gibraltarském obchodňáku a přešli přes hranice zpět do Španělska. Jarda se rozhodl nás vyvézt konečně někam do klidu. Piknik na pláži při západu slunce, to znělo jako rajská hudba.

Zastavili jsme v jednom městečku na Costa del Sol a prošli se přístavem místních rybářů. Když se slunce začalo sklánět za obzor, našli jsme na druhé straně městečka průchod mezi domy, který končil na mini pláži. Nikde nikdo. Betonové těleso kanalizace posloužilo jako bufetový stůl. Nikde tak nechutná bageta s máslem jako na břehu šumícího moře, zvláště když je to piknik se zábavnou vložkou. Jarda se rozhodl smočit nohy v moři a když utíkal před vlnami, byl to nezapomenutelný pohled. Usain Bolt na břehu mořském. Posbíraly jsme s Peťou pár mušlí, a už slunce zapadalo jako oranžový kotouč. Kýč jak bič. Chvíle usebrání. Došla jsem při ní při pohledu na místní vilky k poznání, že chci mít dům, jehož zahradní branka vede na pláž. Jedno kde, moře nebo oceán. Ale dům s výhledem na moře a vlastní plážičkou je prostě to, co doopravdy chci. Kdo by nechtěl, že?

 

Další dokonalý den je za námi. Opálené tváře, sežehlé větrem i slanou vodou, se usmívají. Jdeme sice z auta do bytu jako místní s taškami s nákupem, ale ta večeře, to víno, ta pohoda za to stojí. Zní to jako klišé, ale opravdu si vážím toho, že tohle všechno můžu zažít. Není to vůbec o penězích. Je to o odvaze žít tak, jak chcete. Snad ta odvaha mně i vám vydrží dost dlouho, nejlépe do konce života.

 

Váš Zoufalec