Andalusie je plná památek, která mají nějaké to NEJ. Nejstarší, nejzachovalejší, nejzajímavější. Vidět je všechny prostě NEJde stihnout. Máme na prohlídku Sevilly jediný den, a tak si z ní vybíráme to nej z nej. Zbytek příště. Vím, cítím to, že se sem ještě musím vrátit, a tak jsem v klidu. Nic neuteče. Tedy nic kromě Jardy, který se touží odpojit od skupiny každou chvíli.

Přesto se s námi vydává na ranní kávu do UFA. Je to od nás kousíček a od začátku se tato stavba líbí nám všem. Její realizaci určitě doprovázelo nadšení i nevole, ale oceňujeme, že tu odvahu v Seville před osmi lety našli. Praha mohla mít podobnou velkorysou architektonickou stopu, kdyby Klaus nezařízl Kaplického knihovnu. Věčná škoda. Knihovny i těch let, kdy Klaus i ten, co přišel po něm, táhnou naši zemi k přízemnosti. Bílá futuristická stavba s dřevěnou konstrukcí a kovovým vyhlídkovým chodníkem nad ní se oficiálně jmenuje Metropol Parasol a stojí na náměstí Plaza de la Encarnacion. V přízemí je nějaký lom (rozuměj římské vykopávky), restaurace, obchody. Za 3 eura můžete vyjet výtahem nahoru a podívat se na město z nadhledu. Ze všech stran. Slunce svítí na azurové obloze, jak jinak. Při kávě a smoothie načerpáme energii na celý den.

Katedrála Panny Marie je podle některých třetí největší v Evropě, po sv. Petru ve Vatikánu a sv. Pavlu v Londýně. Byla jsem v obou katedrálách, ale největší a nejzajímavější mi připadá ta sevillská. Jsou tady tisíce turistů, ale žádné vstupní kontroly zavazadel, takže fronta postupuje rychle a klidně se můžete na nádvoří s pomerančovníky napít vlastní vody, když vám z té krásy vyschne v krku. Můžete tady strávit celý den a určitě neuvidíte všechno. Zvenčí je katedrála jako šlehačkový dort s mnoha nesmyslnými věžičkami, takový slepenec. Ostatně byla vybudována na místě mešity, jak jinak, a dostavována. Zevnitř to ale dává smysl, pokud přijmete fakt, že je tady několik oltářů a hlavní loď je obklopena menšími kaplemi a průchody a občas se ztratíte. Jen musíte počítat s tím, že vás bude bolet za krkem, protože budete chodit s hlavou zakloněnou, abyste někam dohlédli. Lucka s Peťou už díky divnému polštáři strávily s hlavou vyvrácenou dozadu celou noc, takže mají natrénováno.

Mně nejvíce nadchl obrovský dřevěný vyřezávaný oltář, který je postupně nasvěcován, aby vynikly jednotlivé prvky a na závěr i neuvěřitelný celkový efekt. Hrob Kryštofa Kolumba, jehož rakev nesou čtyři podstavy v nadživotní velikosti. To je to pravé místo pro vyjádření vděčnosti za všechny cesty, které jsem mohla podniknout, i spřádání dalších velkorysých plánů. Kryštof mi rozumí. Najít dobrou posádku a napnout plachty. Naprosto senzační je výstup na věž Giralda. Její základ pochází ze 12. století, a i když byla přestavěna, je součástí světového dědictví UNESCO stejně jako katedrála. Je 104 metrů vysoká a má 37 minipater, do kterých stoupáte po nakloněné rovině. Žádné nesmyslné točité schody, po kterých se nedá vyšplhat nahoru ani dolů a už vůbec ne vyhnout se stovkám turistů v protisměru. Prý se dá až nahoru vyjet na koni. Teď už tomu věřím. Geniální.

V oranžérii potkáváme Jardu, ale pak se znovu odpojujeme. Otrava krásou je akutní. Člověk je tak naplněn dojmy, že potřebuju čas to všechno nějak strávit a srovnat si v hlavě. Fronta na lístky do nejstaršího královského paláce v Evropě, jak jinak, je už moc dlouhá. A tak se procházíme městem a užíváme nádherného teplého dne. Peťa se v rychlosti výběru magnetek na ledničku zlepšuje a zrychluje a Lucka obléká a vysvléká své vrstvené oblečení už automaticky. A dojde i na siestu. To je to NEJ ze všech nej. Natáhnout nohy a vypnout hlavu.

Večer všichni společně vydáváme do Muzea flamenca. Máme vstupenky na představení tohoto španělského tance v tradiční podobě. Když jsem vybírala, kam se na flamenco vydáme, přišlo mi muzeum jako záruka kvality. Ovšem to, co jsme zažili, asi nikdo z nás nečekal. Ve frontě byli samí odtažití Japonci, tak jsme si sedli do první řady těsně k pódiu, odřeném od dupání podpatků, aby vystupující viděli nějaké emoce v našich slovanských tvářích.  „Vypadáme jako porota na verbuňku,“ vystihl to Jarda. Patio bylo malé, židle obklopovaly pódijko ze tří stran a vypadalo to na intenzivní zážitek na dosah ruky. Dva zpěváci, kytarista, dvě tanečnice a tanečník. Vše se odehrávalo ne pár centimetrů před námi, ale přímo v nás. Navíc je zakázáno fotit a natáčet, takže se všichni soustředí jen na představení. Žádné blesky, cvakání, chození kolem. Všichni jsme zaraženi ve svých sedačkách a ani nedýcháme.

Ve flamencu na věku ani kráse nezáleží. Jde o ten prožitek, emoce vyjádřené tancem, zpěvem a hudbou. První tanečnice vypadala jako Soňa Červená. Vstoupila na pódium a opanovala prostor. Okamžitě. Po deseti sekundách začala plakat první Japonka. Pak se přidalo pár Evropanek. A nakonec Lucka, které se do očí dostal rozvířený prach ze sukně, přehazované a vykopávané ze strany na stranu. Jediné slovo, kterým bych ten zážitek popsala, je intenzivní. Po hodině byli zborceni potem všichni včetně nás. Starší ze zpěváků, patrně bývalý tanečník, sledoval u tanečníků každý dup a zpíval jim pod nohy. Druhý zpěvák zpíval výš a s afektem, který ke flamencu patří, ale u něj nepůsobil zrovna přirozeně. „Jako by si seděl na vejcích,“ shrnul to Jarda. Druhá tanečnice, určitě padesátiletá, předvedla tanec s kastanětami, na který se nedá zapomenout. A všechno dohromady, včetně šustění a mnutí rukou a tleskání do nepravidelného rytmu a španělské kytary a úžasných kostýmů, to byl opravdu zážitek. Andalusané tomu říkají duende. Je to ten magický okamžik, kdy vás flamenco tak pohltí, že nic kolem vás prakticky neexistuje.

Musíme se jí t projít a sednout si na zdejší minipivo. Rytmus flamenca v nás zní ještě hodně dlouho do noci.