Moje životní zkušenost dělí lidi na ty, kteří potřebují ke spokojenosti hmotné věci, a na lidi, kteří potřebují zážitky. Není to lepší a horší skupina, prostě každý má v životě jiné preference. Nemám nic proti krásným věcem, mohou také kultivovat naši duši a ve správných rukách sloužit kráse světa. Ale nádherné zážitky nehmotného charakteru vás dělají ještě bohatšími, navzdory tomu, že je nevlastníte a nemůžete ukazovat. Takže asi chápete, kam řadím sama sebe.

V depce, ve které se už pár dní topím, to byl světlý bod na obzoru. Vzala jsem maminku na koncert Spirituál kvintetu, který obě zbožňujeme. Písničky z roku raz dva jsou rozhodně nejhranější deskou v kuchyni a znám je nazpaměť. Jak by ne, když si je u každého vaření zpívám (a někdy k tomu upíjím dobrého vína). K čertu s tím, že se budu divným zdát…

Ve Sněmovním sále arcibiskupského zámku Kroměříž člověk cítí, že tudy kráčely dějiny. Je to nádherný prostor, překrásný, s poněkud problematickou akustikou. Ale když si představíte křišťálové lustry rozsvícené pod nástěnnými malbami, odrážejícími se v obřích zrcadlech, do toho vícehlasé spirituály a balady a samí příjemní lidé, kteří vnímali koncert všemi smysly a nefotili si nic, nenatáčeli, ale zpívali si a tleskali, máte z poloviny obraz včerejšího večera. Protože tu druhou polovinu tvořilo běsnění živlů za okny. Škoda, že Spirituál nezazpíval svou Kocábku, protože text Pršelo a blýskalo se sedm neděl by situaci vystihl dokonale.

Napřed všemi okny v sále vletěl dovnitř vítr. Otočil se nám ve vlasech a vyletěl ven, zatímco okenní tabulky se držely rámu z posledních sil a panty oken procházely těžkou zátěžovou zkouškou. Pak začal slejvák.

Provazce vody padaly šikmo do oken a snažily se vydat větší rámus než hromy a blesky, které osvěcovaly sál v záblescích více než hodinu. Bouři venku doprovázela bouře uvnitř každého z nás. Každý má tu svoji oblíbenou, která ho vezme za srdce a zaplaví duši vzpomínkami. Jak zazněly první tóny Markytánky, moje emoce nashromážděné za poslední dny musely ven.

Oči uschly, bouře ustala, koncert se nachýlil k závěru. Domů jsme jely s maminkou v naprostém tichu, proti bleskům na obzoru a po vozovce lesklé od vody, odrážející světla aut před námi i  krajinu posedlou tmou. Byla to očistná lázeň, která ze mne smyla poslední nánosy pochybností, trápení, smutku, bolesti. Když může Spirituál kvintet rozdávat radost 59 let, můžu se pokusit o totéž. Každý z nás by měl.

Závěr dne #283 zní: Můžeš klít, ale neváhej a šlapej dál! Šlapej dál!