Dnes ráno jsem se vzbudila a bylo mi pro změnu vedro. Jean asi opravdu zapnula topení, nebo jsme si to tady ve sluji už zadýchali. Zbytečně. Píšu tyto řádky těsně před odjezdem z Minneapolis. Pokračujeme do finále našeho americko-kanadského putování.

Každé ráno po snídani pracujeme. Já píšu zápisky a třídím fotky, kluci dělají svůj byznys a Megís spí nebo se směje. Tak jsme se včera ráno sešli s Milánkem v jídelně u stolu, já zabalená do deky a s šálou kolem hlavy, a ťukali jsme do svých počítačů v poměrně hlubokém soustředění. Zničehonic se otevřela skříň ve stěně a z ní vyskočila Jean v kotrmelcích a málem mě porazila. Ukázalo se, že to není skříň, ale dveře do jejího bytu nad námi a že klepání patrně není běžnou součástí jejího života. Navíc pořád mluví s tou svou naléhavou americkou intonací připomínající radiační poplach. Málem jsem si cvrkla do kalhot.

Dialog s ní vede jen Aleš, my ostatní působíme jako hluchoněmí, poněkud retardovaní členové výpravy, kteří se na ni jen usmívají a neříkají nic. To je totiž jediná strategie, jak se jí zbavit. Aby nedošlo k mýlce, většina airbnb hostů se asi těší na to, že zapadne do rodiny a bude sdílet přeplněnou ledničku, kam si nemáte dát nic svého, a nepřijde jim divné, že jim hostitelka nahlíží do tašek a komentuje, co v nich vidí. My k této skupině ale zjevně nepatříme. Mně nepřipadne normální, aby sem vpadla přímo z postele z rozcuchanou hlavou a dechem tygra se špatným trávením. Já mám ráda svá úžasná rána v klidu a pohodě.

Jenže lidi jsou různí. Co já považuju za klid a pohodu, to zase Tom považuje za sváry a nesoulad. Pořád má pocit, že se s Alešem hádáme. To, že Aleše občas praštím, přiškrtím nebo zvednu hlas, je ale projevem lásky a normálního škádlení. Aleš zase Tomovi pořád vykládá nesmysly o tom, že sleduju Netflix, navíc v alkoholovém opojení. (Obojí je podle Toma opovrženíhodnou ztrátou času a peněz.) Megís nemluví vůbec, jen se směje. A Milánek mluví sporadicky a dost těžko se pozná, jestli je naštvaný nebo spokojený. Tak my si tady žijeme.

Venku vyšlo slunce a oteplilo se tak, že Megís sundala zimní bundu. Procházka v nedalekém parku Minnehaha byla moc příjemná. Celá čtvrť je taková dědina. Je tu svatý klid, všechny domky jsou z papundeklu, vypadají zvenku maličké, ale je v nich dost místa pro celou rodinu. Některé záhonky pokračují i přes chodník k silnici, takže chodíme mezi dýněmi, trpaslíky, trsy slunečnic.

 

Vodopád nám připadá po Niagáře legrační, ale dobře se tu dýchá. Nachodíme pár mil v zeleni a vydáváme se nachodit dalších pár mil po největším nákupním středisku USA, Mall of America. Připadá mi škoda, že zábavní park uvnitř centra není nějak zvukově oddělen od části nákupní, kde je díky tomu pořád hluk, ale podle Toma jsem pořád negativní. Nevím, co říct o nákupáku pozitivního. Prostě je to chrám konzumu. Koupily jsme si tady ponožky a k obědu jsem měla The Boss, dvoupatrový hamburger, který se nedal sníst. Ještě teď ho trávím.

 

Trochu se projevuje únava z neustálých přejezdů, posouvání času dopředu a dozadu, balení, vybalování, objevování nových věcí. Máme dovolenou a nechceme se uštvat. Slow traveling je náš cíl. Někdy je příjemnější na jednom místě v klidu pobýt, projít se po okrajových částech města, nasát zdejší atmosféru a ochutnat místní pivo. Jdeme večer společně k Mississippi, která teče kousek od nás. Působí klidně, mělce, romanticky, ale jak cestou dolů přes celé Státy nabere přítoky a rychlost, stává se z ní důležitá dopravní tepna celé země. Dokonce i Aleš, který ví všechno, je překvapený, že Mississippi pramení na severu. Všichni ji máme spojenou s New Orleans a černošskými spirituály. Já jsem svůj první šok z Mississippi zažila před několika lety s Jardou v jiném státě kousek vedle, když jsem uviděla řeku bíle zamrzlou a jediná tmavá věc na ní byl Jarda, který na ní zkoušel pevnost ledu.

 

V Minneapolis (a druhé části St. Paul) se mi moc líbí veřejná doprava, která je přehledná a jednoduchá. Dokonce i já se tady vyznám už druhý den. Toto město vám na rozdíl od jiných nebere energii, plyne klidně jako ta řeka. Dělá se tu velký byznys, staví nové a nové domy s dřevěnou konstrukcí, které mají vysokou návratnost a krátkou životnost. A hlavně je tu ta spousta studentů z několika univerzit. A kde jsou mladí lidé, tam je veselo.

Další univerzitu v Dakotě už nenavštívíme, i když pozvání od Matěje taky původem tam od nás zní lákavě. Matěji, přijedeme příště, s muzikantskou sestavou, ať to stojí za to! My se teď vydáváme k jezeru Michigan a pak dolů zpět do Chicaga. Krátí se nám to, ale všechny starosti doma jsou ještě pořád daleko. Vzhůru na závěrečnou road movie!