Opar na mém rtu se opět vyrazil. Tentokrát ne ze stresu, ale ze samé radosti. Z líbání. Z pití ze společných štamprlí a kelímků. Z pobytu na větru. Fašank, u nás známý jako tradice Vodění medvěda, je za námi. Ještě do úterý se můžeme radovat, maškařit, popíjet a jíst, co hrdlo ráčí.

Bylo to krásné a bylo toho dost. Zatančila jsem si s medvědem. Pohostili jsme maškary a nalévali slivovicu. Ochutnali jsme koblížky od různých kuchařek, já sama jsem žádný pokus v tomto směru neučinila, a vyhrály ty od Janečků. Nadýchané, lahodné a nemastné neslané. Mňam! Hladina krevního cukru stoupla, venkovní teplota však nikoliv, takže ještě k tomu všemu sladkému, které normálně nejím, štěpím alkohol. Kdepak suchý únor! To mohli vymyslet jen lidé z velkoměsta.

Budeme mít suchý březen, protože od středy, Popeleční středy, bude 46 dnů až do Velikonoční neděle oficiální období postní.

I kdyby to znamenalo jen střídmost, je to skvělá příležitost se trochu uskromnit ve svých potřebách a rozežranosti.

Tradice často napoví více i o lidech, kteří je dodržují. V případě fašanku na první pohled vidíte, kdo je ochoten se namaškařit pro pobavení ostatních. Kdo otevře své srdce a domovní dveře a kdo raději zůstane schovaný za záclonou. Doba postní nás navrací k rodině. A až skončí, bude zase veselo. Velikonoční pomlázka vrátí do života veselí a hodování.

 Ale nestrašme se Mikulášem ve žňa. Všecko má svůj čas. Můj osobní countdown sprintuje jako Zátopek a není k zastavení. Třeba bude postní mezidobí tím správným časem začít psát znovu častěji a méně povrchně, než tomu bylo v tomto zběsilém čase masopustním.