Zlomila jsem si nohu. Byl začátek Adventu, doba největšího spěchu v práci i vánočních příprav doma. Během mikrosekundy držkopádu dostalo všechno v mém životě úplně jinou perspektivu. Hodnotový žebříček se roztříštil a přeskládal, stejně jako kosti v mém nártu.

Všechno je jinak.

Jak se to všechno stalo, to snad bude jednou předmětem nějaké vtipné povídky. Protože tohle prostě nevymyslíš, a já ostatně píšu výhradně pravdivé věci ze svého života. Chce to ale čas a odstup, aby ty černohumorné věci měly čas vyplout na povrch a skutečná bolest se utišila. Zatím mi v uších zní praskot kostí a houkačka záchranky. Věřte mi, že když máte celé tělo potlučené, noha vás bolí jako čert a zvykáte si na pocit bezmoci po dobu dalšího měsíce života s nechodící sádrou, nic vás nerozčílí víc, než rádobyvtipné komentáře od přátel a známých.

Tak si konečně odpočineš.

Už jsi zdravá?

To bude dobré, za týden budeš chodit.

Asi nechceš na Vánoce uklízet, že?

Buď ráda, že jsi v teple, venku je hnusně.

Není ti zima na prsty?

Hahaha. Zdravý nemocnému a sytý hladovému prostě nevěří. Jistěže nemá smysl se vyžívat ve svém utrpení, ale trocha soucitu by ze začátku neškodila. Zatímco před pár dny jsem se producírovala v novém kabátě a botách jako dámička, chystala se do světa a po večerech jsem si četla o minimalismu, teď ležím jako vyvržený vorvaň na rozkládacím gauči a na dvou metrech čtverečních zažívám skutečný minimalismus v praxi. 

Nejsem doma, protože po našich příkrých schodech se zatím nevyplazím do bytu v patře. Jsem u našich v domově s pečovatelskou službou a žiju v rytmu seniorů. Mám na sobě maminčino obrovské pyžamo. Když mi kamarád Jarda přivezl jako dárek dvě syrové vepřové nožičky, abych prý měla nějaké náhradní, na oplátku jsem zvedla peřinu a ukázala se mu ve své plné kráse, v pyžamových gatích vytažených ke krku.

„Můj intimní život je v troskách,“ vydechl jen. Ano. Tak vážné to je.

Po prvním dni přichází první krize, protože se všechny udereniny rozleží a prášky na bolest už nezpůsobují blažené oblbnutí, ale pouhou nevolnost. Maminka mě vozí mezi nábytkem na kolečkovém křesle, ale na záchod už musím doskákat o berlích. Geniální stavitel domova pro seniory navrhl všude velké prostorné dveře. Všude, vyjma koupelny. Tam, kde potřebujete dojet úplně nejvíc a nejčastěji, s vozíkem přes úzká futra neprorazíte.

Kymácím se na berlích jak válečný invalida od Stalingradu a opravdu strašně se bojím, že znovu spadnu. Každá cesta na toaletu je malým dobytím Severního pólu. Táhni a srůstej. Všechny nečekané potíže na toaletě velkoryse přeskočím a dostávám se k umyvadlu. Lidé, slyšte! Dokud jste zdraví, trénujte každý den plivání do dálky! Protože já si při čištění zubů pokaždé plivnu do rozkroku. Vozík nejde blíž přistrčit k umyvadlu kvůli sádře a já znovu zažívám pocity malého dítěte s nosem na kraji umyvadla. Všechny banality rozhodují o vaší důstojnosti.

Když se po týdnu a kontrole na chirurgii konečně vyplazím do patra domů, mám stále sádru na noze. Teď mě navíc děsně bolí namožený loket, protože vysmýkat na rukou své tělo po příkrých a krátkých kamenných schodech je nad mé aktuální síly. Ale jsem doma, ve svém! Zachraňuje mě invalidní vozík mého taty, na kterém se mohu pohybovat z místnosti do místnosti, a otevřít patery dveře, které mě dělí od postele k toaletě. Víc nepotřebuju. Po týdnu, kdy jsem nebyla minutu sama, jsem doma sama celé dny. Můj muž jezdí i tak pozdě z práce, ale zjevně právě zahájil sérii vánočních večírků a posezení. Po návratu ho proto vítám ještě o něco srdečněji než za normálních okolností.

Když jste nuceni trčet celé dny doma, sprchujete se dvakrát týdně v nejbariérovější koupelně světa a make-up vám vysychá někde na dně toaletní taštičky, tak úplně neoceníte, že se vaše drahá polovička v nažehlené košili vrací domů v noci s desítkami vánočních dárečků ozdobených srdíčky.

 Ostatně, já bych rozdávání a hlavně přijímání těchto „vánočních drobností“ úředně zakázala. Potřebuji prokrvit zlomeninu na konci své levé nohy, ale tlak mi stoupá od hrudního koše k očním důlkům, když vidím na stole desítky minidárečků v celofánu. Na tyto neužitečné pitomosti bude padat prach ještě příští Vánoce, dokud se mi nepodaří je nenápadně vyházet v průběhu roku. Jestli je na té zlomenině něco pozitivního, tak mám legální výmluvu, proč nemohu svět zamořit dalšími nechtěnými dárky. Nikdo nedostane nic, pokud jsem to nestačila koupit už před úrazem. A věřte, nevěřte – funguje to!

Takže jak to nakonec dopadlo? Dá se přežít předvánoční zlomenina bez trvalých následků?

Po měsíci musím konstatovat: Konec dobrý, všechno dobré. Změna perspektivy v pohledu na svět byla dost přínosná. Sádru mi nakonec sundali ještě před Štědrým dnem, takže Vánoce nějak proběhly i s večeří a mírným úklidem, který jsem ze svého invalidního křesla zdatně řídila. Nikdo se na mé uzdravení a opětovné toulání se po světě netěší víc než mí bližní.

Zůstala jsem celý Advent a celé svátky offline a bylo to senzační. Čím víc volného času máte, tím více si ho vážíte. Pochopila jsem, že odpočinek není ztráta času. Přemýšlela jsem o svých věcech, četla knihy, poslouchala v rádiu rozhlasové hry. Protože v nouzi poznáš přátele, přijímala jsem všechny návštěvy s radostí, ale neběhala jsem kolem nich. Jedli jsme, co v ledničce bylo. Pili jsme, co přinesli.

Myslím, že jsem nakonec poprvé zažila skutečný Advent. Čas usebrání se. Zpomalení. Rekapitulace.

Noha bolí a rehabilitace nebude zrovna skvělým začátkem roku. Navíc je mi naprosto jasné, že jen co se noha zahojí, vše se zase začne zrychlovat a komplikovat. Už aby to bylo! Čeká nás určitě úžasný rok. Hlavně mu vykročit vstříc zdravou nohou a neupadnout.

PF 2018 Vám přeje

Úžasná Bára