Pokud chcete opravdu naštvat lidi ve svém okolí, vydejte se v zimě někam do tepla. Postujte na sociálních sítích fotky s rozesmátou tváří v tričku s textem: A jak se dnes máte vy? A hlavně, hlavně svůj několikadenní výlet nazvěte slovy vzbuzujícími očekávání s nádechem exotiky. Budou vás nenávidět v práci i doma.

Ze všech výše zmíněných důvodů vás zdravím z Expedice Blízký Východ. Je leden a jak už se stalo zvykem, vyrážím s oblíbenou cestovatelskou družinou Aleš a Milánek do Izraele. Místo tiché Dity s námi jede poněkud hlasitější Libuška, jejíž smích je slyšet stejně daleko jako volání muezzinů z věže minaretu.Proto považuji za podivuhodné, že největší záchvat smíchu jsme dosud měli my s Alešem. Ale tom až později. Teď sedím v obýváku největšího a nejkrásnějších apartmánu, který jsme v Tel Avivu obývali. Je časné ráno a všichni ještě spí, navzdory hluku z ulice i hlasitému funění klimatizace. Z balkonku je vidět moře, teda pokud se pořádně nahnete, ale je to moře a je začátek ledna, takže prostě senzace. Celý dům je chráněn UNESCO a připomíná art decové domy v Miami. Máme dvě ložnice a dvě koupelny a obří obývák s kuchyní, a to vše za neuvěřitelnou cenu. Alešek jako vedoucí výpravy prostě boduje!

Letos se pohybujeme jen pěšky a veřejnou dopravou, což je další výzva. Auto nepotřebujeme, ale je příjemné, když nás na letišti vyzvedne Milánkův známý Jirka, který pracuje v Tel Avivu jako trenér závodních koní. Má zajímavý chraplavý hlas a ještě zajímavější styl jízdy. Navzdory pokutě za stěračem, kterou dostal během pár minut parkování na letišti, jezdí originálním stylem. Mezi dvěma semafory s červenou zrychlí tak, že mám škraně za ušima, a je schopen zaparkovat prakticky všude, aniž by si s tím nějak zvlášť lámal hlavu. Na dotaz: Jaká je tady povolená rychlost ve městě? odpovídá bez váhání NEVÍM. Prostě sympaťák. Stavíme na chvilku ve starobylém přístavu Jaffa a kocháme se pohledem za Tel Aviv v zálivu. Libuška je ze všeho nadšená. To je ale krásný domeček, zvolá. To je kostel, zasmějeme se srdečně. Zpod své kšiltovky prý vidí jen asi polovinu všeho. Nezbývá než smeknout a kochat se celými obrazy včetně kostelní věže. Ten vzduch! Palmy! Moře! Tisíc let staré uličky a pohlednicové výhledy. A hlad. Takže omráčeni krásou ubytování zakončujeme první den v oblíbené restauraci Moses s kočkopsem ve znaku a prach z cesty smýváme pivem. Spíme jako zabití.

Nepatřím k lidem, kteří by po ránu překypovali energií a působili nějak zvlášť svěže. Jsem dost dlouhou dobu schopna vykonávat jen jednoduché naučené úkony a vyhýbám se zrcadlům. Je skvělé nevypadal nejhůř v celé místnosti, zašeptám Libušce, když do kuchyně přijde právě probuzený Milánek. Ze škodolibého tichého žertíku se stane okamžitě hlasitý incident, když Libuška pustí svůj typický smích ven. Jsme probuzení všichni a někteří se cítí ublíženě. Venku svítí slunce a obloha je modrá, což je zase voda na Alešův mlýn. Opět jsem mu skočila na lest a nechala svou teplou bundičku v autě na letišti. Dohady o tom, jaké bude počasí a jestli mi nebude v lednu zima, patří ke koloritu našich výprav do Izraele. Nakonec večerní ochlazení řeším tak, že nosím Alešovu bundu, kterou si na rozdíl ode mne nenechal v autě, a on mrzne v mikině. Po mnoha letech přátelství už jsme dorostli do stejné velikosti a slov mnohdy netřeba, stačí jeden pohled. Prý fungujeme jako AirDrop. Sdílíme fotky i myšlenky, což ale neznamená, že někdy dojde k chybě v přenosu.

Na vlakové nádraží jdeme ráno hodinu, protože já prostě musím k moři a to je na druhou stranu, což mi ale nikdo neřekne. No každopádně to za ty kroky navíc stálo. Místní a italští turisté se choulí na pobřeží v péřovkách, my a návštěvníci ze Sibiře chodíme jen v tričku a mikině. Podle předpovědi je slunečno bez mráčku a na přímém slunci je opravdu kolem 18 stupňů. Po západu slunce, ve větrných rohových restauracích a v podzemí by se sice lehká teplá bundička sešla, ale tak už to nebudu komentovat. Můj květovaný hacafrak nehřeje ani nedělá dobrou službu mému image, ale nikdo mi až do večera nic neřekne. A já moc nemluvím, protože ve vlaku jsem se odvážně vydala na toaletu, a když jsem byla v nejlepším, rozrazil dveře nějaký pán. Asi z deseti centimetrů jsme se podívali sobě navzájem do očí a pak jsem zaječela jako muezzinů král. Zmizel rychlostí blesku a doufám, že kromě mých rozšířených zornic nic jiného nezahlédl.

Vlaky jsou evropské, prý měly sloužit původně německým drahám. Po cestě do Akko funguje Wi-Fi i zásuvka na nabíjení, takže rychle přeposlat pracovní maily a zkontrolovat Instagram. Kolem trati rostou eukalypty a část cesty po pobřeží na sever vidíme Středozemní moře. Všechny cedule jsou hebrejsky, arabsky a většina naštěstí i anglicky. Celou cestu Libuška vytrvale mluví nebo kašle, pokud mluví někdo jiný, třeba já,když předčítám z průvodce informace o přístavu Akko, kde pobýval i Marco Polo, kde bojovala vojska Richarda Lvího srdce, vládl Al Jazzar zvaný Řezník a kde vykopávky odkryly památky až z doby dávno před naším letopočtem. Na rozdíl od loňska, kdy jsem se po stále mokré stoleté dlažbě belhala o berlích s hrůzou v očích, jsem si ruch trhu, úzké uličky i všechny schody užívala.

Město sloužilo jako obchodní křižovatka a přístav a jako o všechna důležitá místa se i o něj neustále bojovalo. Část podzemí s křižáckými sklepy a sály patří taktéž mezi památky UNESCO a rozhodně doporučuju tuto historickou část města navštívit. Akko bylo součástí Jeruzalémského království a bylo posledním křižáckým městem, které odolalo i Napoleonovým vojskům.
Expozice jsou skvěle vymyšlené a oživují je projekce na stěnách, animace, zvukové efekty, prostě vás to pohltí. Pokud jste milovníci gotiky jako já, křížové klenby vás nezklamou, je to čistá krása. Prolezli jsme i tunelem, který vypadal v první části jako zázemí pro personál a v druhé části jako šachta, kterou jsme se proplazili v předklonu. Zúžit se ještě kousek, asi bych tam zůstala zaseknutá mezi zdmi. Když nám došlo, že to není templářský tunel, který hledáme, ale prostě jen složitější cesta mezi expozicemi, už jsme byli opět nahoře. Uff. Slavný templářský tunel se nachází na úplně jiném místě města a i když jdete podle cedulí, ztratíte se na tržišti a v křivolakých uličkách. Nakonec jsme vlez do něj našli a opět se museli zlomit v pase. Nevím, kolik centimetrů Templáři měřili a proč nekopali trochu hlouběji, ale na všechny otázky člověk prostě odpověď nedostane.

Po skvělém obědě, kterému pracovně říkáme mističky, protože sestává pod názvem Rodinné menu z mnoha misek s pochutinami, masem, hummusem, zeleninou nakládanou i čerstvou, pitta chlebem a záhadnými věcmi divných barev, jsme se vydali do třetí nejdůležitější mešity v Izraeli. Nese jméno zdejšího vládce Al Jazzara, který je zde i se svým adoptivním synem Sulejmanem pohřben v kryptě vedle mešity. Musely jsme se s Libuškou zahalit šátky, který Libušce pečlivě instaloval na hlavu pán u kasy, zatímco já jsem si ho zkušeně uvázala kolem hlavy za pár sekund, což se později ukázalo jako osudné rozhodnutí. Protože jsme si mešitu mohli prohlédnout jen zkraje, nemuseli jsme se zouvat. Další lovec turistů se nám sice snažil o mešitě něco důležité říct, ale chtěl další peníze, jak jinak, a my jsme mu je po zaplacení vstupného odmítli dát, jak jinak. Když nás Aleš fotil, jak stojíme s Libuškou zahalené uprostřed té krásy, zeptal se mě: Opravdu se chceš takto vyfotit? Souhlasila jsem. A tak vznikla moje úplně nejvíc nejhorší fotka, jakou mi kdo kdy pořídil. Kdybych se chtěla vydat na maškarní v převleku ukrajinské ženy, která jde do pravoslavného kostela leští podlahu, určitě bych outfit takto nevytunila. Ne že bych si na svém zevnějšku nějak marnivě zakládala, mám krásnou duši a pomáhám potřebným, ale tohle? Na fotce vypadá Libuška jako Grace Kelly, Milánek je spokojen se svým dlouhým krkem při pohledu vzhůru a už rozhodně nevypadá nejhůř v celé místnosti, naopak. Na mou duši padl dlouhý a temný stín. Ovšem všichni ostatní se smáli a smáli, Aleškovi dokonce tekly slzy smíchu. Po návratu do Tel Avivu jsem si koupila nové tričko a sako a rozhodla se svůj květovaný kabátek obřadně spálit. Teprve potom jsem se začala smát i já. Dokonce tak, že mě po 16 nachozených kilometrech bolelo více břicho od smíchu než uchozené nohy.

Snad se mi při Jacku Danielsovi s hebrejskou etiketou podařilo vyrovnat se s tím, že mě někteří rádoby kamarádi budou až do konce života nazývat tetou z Kyjeva. Podařilo se mi Alešovi rozmluvit, abychom se zítra vydali na nějaké vykopávky složitou a dlouhou cestou a zůstaneme raději v Tel Avivu. Moje schopnost ocenit díry v zemi plné kamení je totiž mizivá, na rozdíl od výletu po pobřeží a prohlídce města, které jsem si už dávno zamilovala.