Titulek dnešního blogu zní pochmurně, ale navozuje jen dušičkovou atmosféru. Za svými milými chodíme na hřbitovy a rozsvěcujeme svíčky, a všichni jsou s tím srozuměni a vydávají se k rodinným pomníčkům hromadně a bez ostychu. Smrt, která tomuto konání nutně předcházela, je však stále událostí, na kterou, řečeno slovy z amerického filmu, nejsme připraveni.

Jak se chovat, když někdo zemře, už zejména mladší generace vlastně netuší. Tradiční rituály a zvyklosti, jako je nošení smutku, případně černé pásky na ruce, jsou dávnou minulostí. Nejde však jen o to truchlící rodinu na ulici rozpoznat. U nás na malém městě se známe a máme nástěnku pro smuteční oznámení, kde neustále někdo stojí a studuje, kdo, kdy, jak?

Řada lidí, do kterých bych to nikdy neřekla, si nové nebožtíky vyhledává i na internetu, aby nemuseli pro čerstvé zprávy do města.  

Lidé jsou zvyklí mít informace „v reálném čase“ a šířit je. Ke škodě všech zúčastněných je však v tomto případě neumějí adekvátně zpracovat a reagovat na ně. Nedávná ztráta otce, kterému jsem s láskou říkala tatizna, byla mou první zkušeností na straně pozůstalých. (O prarodiče jsem přišla už v dětství, které je v odeznívání smutku milosrdně rychlé.) Uvnitř rodiny jsme si smutek každý prožili po svém a šel ve vlnách, každého zasáhl v jiný čas. Pohřbem ta největší bolest pominula. Vzpomínky na všechny tatovy vtipné průpovídky se vynořují každý den. A nikdy nepřestanou.

Mamince lidé její generace kondolovali a vyjadřovali svou účast nad ztrátou manžela, o kterého se obětavě starala desítky let. Přišlo jí i dost kondolencí poštou a pozvaní dorazili na smuteční rozloučení. Já jsem přišla o tatu. Jednu z životních jistot. Dostala jsem několik účastných zpráv do mobilu a pár, opravdu jen pár lidí mi na ulici potřáslo rukou. Kondolence jsme do schránky dostali dvě. Občas někdo zavolal. Jediná kamarádka vážila cestu, aby mě mohla před pohřbem aspoň obejmout. K nám domů nepřišel nikdo. Smuteční obřad byl dle tatínkova přání uzavřený, takže ti, co chtěli vyjádřit svou účast na pohřbu, přijít nemohli.

Poslední rozloučení je fakt složitá záležitost, tanec mezi respektem k přání rodiny a očekávání okolí.

Já si nestěžuju. Já se na nikoho nezlobím. Není to lehké chovat se správně v situacích, které se nás buď bytostně dotýkají nebo s nimi nemáme žádnou zkušenost. Člověk nechce být vlezlý, jitřit rány, vměšovat se do rodinného smutku. Pro sebe si to můžeme ospravedlnit mnoha způsoby. Ale po své, stále ještě hodně čerstvé zkušenosti bych vám ráda vzkázala: Pozůstalí jsou naživu. Jsou tady, vedle vás.

Ať je bolest jakákoliv, když ji můžete s někým sdílet, zmenšuje se. Nezvětšuje.

Když nechcete nikomu podávat ruku, aspoň napište pár povzbudivých řádek. Pošlete kytku. Stavte se na kafe. Rozbolavělý člověk všechno vnímá daleko citlivěji. A cítí se ve své bolesti strašně osamělý. Až budete na Dušičky rozsvěcet svíčky a nosit kytky na hrob, vzpomeňte na ty, co odešli. A nezapomeňte, prosím, ani na ty, co zůstali. Opravdu nebudete nikdy litovat toho, co jste udělali, ale toho, co jste udělat mohli, ale neudělali. Ať už jde o cizí smrt, nebo o váš život.