Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.

Kameru jsme tahali na dovolené, natáčelo se doma, venku, na akcích. Musela se dobíjet baterka a když došla šťáva nebo došla kazeta, bylo po všem. Později přišly menší digitální kamery s menšími kazetami a dnes už je svět online. Jsme všichni pořád v obraze, ve všech významech toho slova. Kameru má v mobilu prakticky každý, nemluvě o foťácích. Kdo by tahal zrcadlovku, když má duální fotoaparát v kapse. Paradoxně se ale možná dokumentuje a archivuje méně důsledně než dřív. Protože kdo by to třídil a ukládal na nějaké nosiče, že?

Ale zpět k velkým těžkým kamerám. Přehrávaly se videu pomocí speciální kazety, do níž se ta menší z kamery vložila. Nevím, kdo si ty malé kazetky přehrával na videokazety, my určitě ne. Díky tomu jsem objevila v košíku asi stovku malých kazet, na nichž je zachycen život naší rodiny na začátku druhého tisíciletí. Co přesně, to nikdo nevěděl. Až jsem nechala kazety přehrát na DVD a dvoje Vánoce jsem tuto dost drahou legraci nadělila svým blízkým pod stromeček.

Největší radost má naše Marťa, protože je na těch desítkách DVD zachycen zejména její život, a tak sjíždí jednotlivé epizody každou volnou chvíli. I když to měly být vzpomínky zejména pro nás, pro rodiče.  Nebylo – a není – pro nás totiž nic důležitějšího než historky, smích, sportovní a taneční pokusy naší dcery či záznam z besídky v mateřské škole, oslav narozenin nebo první jízdy na kolečkových bruslích. Taky tam je nahráno její zlobení, scény z manželského života a interiér našeho měnícího se domu. Filmy zachycují podobu a průpovídky mých rodičů, přátel a jejich dětí. Prostě hotový poklad.

Film vás přenese do historie naprosto věrně. Někdy dokonce tak věrně, že se mi asi dvakrát udělalo fyzicky špatně, když jsem si připomněla některé vypjaté chvíle. Na druhou stranu, blbnutí a hlášek tříleté holčičky s neuvěřitelným slovníkem se také nedá nabažit. Chacha, vlku! Já mám nové papučky! se už stalo u nás doma okřídlenou větou.

Asi největším přínosem historie naší rodiny ve filmu je skutečnost, že jsme si všichni uvědomili, že pořád držíme pohromadě. Jako rodina i jako přátelé.

Kdybychom natáčeli, jako že bohužel nenatáčíme, dnes, byly by osoby a obsazení filmu stejné jako před dvaceti lety. A myslím, že i některé dnešní hlášky stojí za uložení do multimediální paměti. Protože ta naše vlastní paměť stárne ještě rychleji než videokazety, a občas nás dost klame.

Závěr dne #303 zní: Archivujte si fotky a nahrávky z mobilu dříve, než vás globální blackout připraví o kus krásného a bohatého života.