Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat.

Slovní studená sprcha často vede také ke zmrazení vztahů a narušení komunikační rovnováhy. Skutečná studená sprcha, složená z milionů ledových vodních kapek dopadajících na vaše tělo, je prý ale velmi zdravá a žádoucí. Zejména po ránu. Pomáhá vám být vnímavější, přítomnější a zvyšuje pohyb neurotransmiterů v mozku.  Dočetla jsem se to dnes na webu atlantic.com a musím s tím zásadně nesouhlasit.

Jediným mým cílem pro probuzení je udržet zbytky živočišného tepla co nejdéle.

Pitím horké kávy u radiátoru, nahříváním si punčocháčů na topení (trik z dětství mi vždycky zlepší den). Pokud sprcha, a to já jsem noční sprchovač, ne ranní, tak jedině horká a dlouhá a jen v případě, že je doma zatopeno. Nejsem zimomřivý typ, půl roku chodím naboso a rukavice jsem neměla už dva roky. Ale studenou vodu na těle opravdu nesnáším, natož po ránu. Pokud není vyloženě vedro, i tak ale dávám přednost sprše vlažné.

Mám právě třetí den horečku, a i když se už cítím trochu lépe, chtěla bych se cítit líp. Spoléhám na osvědčený trojboj slivovička – horká sprcha – čisté pyžamko. Natřepaná peřina a vyvětraný vzduch v ložnici. Zakutám se zpátky do duchny a budu vyrábět tepelně přívětivé klima pod peřinou. Své neurotransmitery nechám v líné nečinnosti a budu duchem nepřítomná. S otužováním se má tak jako tak začít v létě, a ne v únoru. Pak bude březen, za kamna vlezem. A duben, ještě tam budem. Tam, kde je smrádek, ale teploučko.