Nakonec jsem se rozbrečela. Ale až všichni odjeli a já jsem s NÍ osaměla, dojímaly jsme se navzájem a hladily, a až jsme spolu skončily pod peřinou. Je jen moje, už napořád.

Měly jsme s holkama poetické odpoledne. Urveme nějaký společný den tak jednou do roka, ale jak říká Blanička, jsou to Lurdy. Taková klidná ženská pospolitost, čistá radost z toho, že jsme spolu. Pokud máme nějaký plán předem, je stejně na poslední chvíli změněn, a protože nikdo na ničem nelpí, nikdo nemůže být zklamán. Dokonce i ty slibované bouřky počkaly, až budeme v bezpečí našeho domu, aby podtrhly tu správnou romantickou atmosféru při svíčce. Trochu ji sice kazil urputný soused, který i za vichru, slejváku a hřmění brousil a vrtal, a oblaka prachu za našimi okny vytvářela apokalyptické výjevy. Myslela jsem si, že největším darem by bylo, kdyby se na tom oblaku vznesl do nebes a už se nikdy nevrátil. Ale mýlila jsem se.

Holky mi k narozeninám, které jsem neměla, přichystaly mnohem lepší dárek. Měl být slavnostně předán na plánované oslavě, za zvuku fanfár a desítek přihlížejících. Jenže mi ho chtějí předat teď, protože prý dar, na rozdíl od oslavy, o rok odložen být nemůže. Co to jen může být? Vytahuju z tašky těžkou knihu. Fotoalbum našeho přátelství?

Těším se velice na všechny vzpomínky a napnutě se dívám na přebal.

„ÚŽASNÁ BÁRA. Úžasný blog.“

Ne! To není možné!

 

Oči se mi zalévají dojetím, ale převládne zvědavost. Ta těžká bichle jsou opravdu mé blogy z výzvy #365, vytištěné a svázané dohromady. MOJE KNIHA. Rok života. Holky jsou opravdu úžasné. Světlanka, můj fanoušek nejvěrnější, to blog po blogu stahovala a řadila a doplňovala fotkami. Já jsem něco napsala, ona to hned stáhla. Potají. Celý rok. Kdo jiný by pro mě něco takového udělal? Jsem z toho opravdu úplně vedle a asi tu radost a vděčnost ani nedokážu nějak vyjádřit. Janinko, Martinko, Blaničko, Světlanko, tohle vám opravdu nikdy nezapomenu! Já su tak ščastné!

 

Když se na tu knihu dívám, připadá mi neuvěřitelné nejen to, že si s tím někdo dal takovou práci. Ale přiznávám, že mě ohromilo i to, kolik jsem toho za rok napsala.

Ono to nějak vypadá v počítači nebo na blogu, ale takto na jedné hromadě je to fakt VELKÉ. Buď jsem grafomanka nebo sepisovatelka. To není překlep. Do spisovatelky je hodně dlouhá cesta, ale sepisování, to by mi asi šlo. Beru si svého miláčka i do postele a usínám s vděčností za své přátele. A hned pomyslím na další Báru, taktéž úžasnou, ke které jedu už za pár dní na workshop Sama sobě nakladatelkou. Bára nás bude učit, jak vydat svoji knihu, a já jsem dostala její kurz jako další naprosto úžasný a originální dárek. Takže třeba jednou k mé první knize přibude i další, vydaná vlastním nákladem. I kdyby si ji nikdo nekoupil, seznam těch, kterým bych ji chtěla darovat, je dlouhý.

Zatím sbírám síly, inspiraci, kondici. A třeba se jednou k vysedávání za počítačem a sepisování zážitků vrátím. Do té doby se mějte krásně, ba úžasně.