Myslím si, že jsem vcelku bystrou pozorovatelkou okolního dění. Leč stane se, že jsem postavena před skutečnost, na kterou nejsem připravená a kterou si nedokážu nijak vysvětlit. Kdy se to stalo? Proč mi to nikdo neřekl? Kdo to dovolil? Ne, nemluvím o nových vládních opatřeních. Mám na mysli obyčejné tepláky. Jsou všude.

Mladí lidi se naparují v teplákovkách jako kdysi sovětští generálové, jen jim na prsou chybí ta cinkavá vyznamenání.

Vejdu do obchodu módního řetězce a na stojanech, figurínách i na lidech uvnitř vidím zase jenom samé tepláky. Nejde přitom o žádné sofistikované funkční materiály pro sportovní aktivity, ale tlustou bavlněnou teplákovinu, která se vám na kolenou vytahá a kolem pasu vygajdá, a to v sekci dříve určené sezonním novinkám. Navíc jsou v těch nejšílenějších barvách, pokud se tepláků týče, vůbec. Béžová. Šedá. Bílá. Khaki. Občas černá. Já to prostě nechápu!

Jsem definitivně stará. Protože za mých mladých let by nás na veřejnosti nikdo nedonutil chodit v teplákách ani za milion. Půjčovali jsme si do tělocviku pytlík se cvičebními úbory ze šatny sousední třídy, případně jsme my, holky z gymplu, cvičily aerobik ve slušivých dresech. Ano, i nátepníčky byly. Jinak jsme šily doma podle Burdy a nosily modely. Do školy. Do práce. Na návštěvy. Do divadla.

Abych si vzala ven tepláky, to se nestalo ani v době, kdy jsem měla velikost 38 a zřetelné lícní kosti.

Možná se o mém stylu oblékání dá říct, že je výrazný a specifický a že miluju barvy. Ale oblečte mě do tlusté neforemné béžové teplákové soupravy a já zmizím. Propadnu se do země. Dokážu pochopit, že je to pohodlné, že vás to nikde neškrtí, v zimě to hřeje, můžete se v tom i vyspat a ráno budete vypadat stejně, jako když jste uléhali. Ale dívat se na to nedá. Uznávám, že i mé oblíbené černé legíny mohou vypadat příšerně, když si je oblékne nesoudná žena a zkombinuje je s krátkým tílkem. Ale i v případě nenápadného nošení pod dlouhé šaty a hábity by měly legíny zůstat jen doplňkem šatníku, nikoliv jeho základem.

Je to hrozné klišé, ale kultivovanost z veřejného prostoru mizí.

Vítězí pohodlí nad elegancí, módní trendy nad selským rozumem.

Nebo opravdu přijde nepatřičné jen mně, když v centru Ostravy potkám maminku v béžové teplákovce, jak veze své dítko v černém kočárku se zlatými křídly na boudičce? Patrně není pověrčivá, nikdy nebyla v krakovském Wawelu nebo neviděla pohřební kočár, jinak by s touto rakvičkou na kolečkách přece nemohla vyjet mezi lidi. Už aby to dítko povyrostlo a mohlo cupitat vedle maminky ve své vlastní značkové tlusté teplákovce.

Naštěstí to jde se světem z kopce už tisíce let a zatím pořád žijeme. Už tady byly i šustivé teplákové soupravy s barevnými motivy i rukávy, které opanovaly ulice, přírodu i obchodní domy. Ale to bylo v divokých devadesátkách. Přežila jsem tu dobu bez této ikonické dvoudílné šusťákovky, která je k vidění u starší generace dodnes. Navzdory módnímu diktátu si nikdy nehodlám pořídit ani tetování, vyholit a znovu namalovat obočí ani nosit tepláky jinam než na zahradu či na vycházku do lesa.

Patrně se již brzy ocitnu na okraji společnosti mezi jinými divnými ženami v šatech a silonkách, co se malují červenou rtěnkou.

Ale já věřím, že v klubu Úžasné Báry nebudu sama. Držím vám místo!

A do té doby si můžeme zazpívat oblíbený song pro ty, co milují nejen tepláky, ale i gumáky!

lzpíváme tady