Extrémní polohy počasí mě dohánějí k extrémním náladám. V tom neskutečném vedru nedokážu normálně fungovat. Srdce mi buší, je mi takové horko, až je mi zima, a když vstanu, mám černo před očima. A do toho se plížívě blíží další atak Krize středního věku.

Je načase oprášit svůj sen o domku se zahrádkou, jejíž branka vede na soukromou pláž. Připadám si jako rozpouštějící se nanuk, který ztrácí tvar pod praskající čokoládou a z něhož nakonec zbyde jen dřívko a spousta sladké břečky. Kéž by se tak rozpustil tuk na mém těle, ale to zase ne. Odpařuju jen vodu. Stačí cesta sluneční výhní na poštu a zpátky a mám pocit, že jsem přešla Saharu. Přinejmenším tak vypadám.

Já vím, že mi rozumíte. Ožívám až s přicházejícím večerem a těším se na setkání s kamarádkou. Z jejího vyprávění pochopím, že si klade stejné existenciální otázky, na které nikdo neumí odpovědět. Chápeme se, rozumíme se, ale pomoci si neumíme. Krizí středního věku si musí každý projít sám. Každé ráno se bojím, že koutky mi spadnou o kousek níž a Face ID mi už telefon neodemkne. Že se mé naskenované rysy ztrácejí jako pevná zem pod nohama.

Myšlenky dne #325 celkem pěkně vyjadřuje píseň Franty Jetela. Cítím ji, jak přichází, mrcha jedna šedivá… A co s ní udělám? Pro začátek si zajdu ke kadeřnici na přeliv a hlasitě si s Frantou zazpívám: 

Krize středního věku