Můžete mít sebelepší záměr, že své narozeniny nebudete slavit. Že je odkládáte. Že je ignorujete. Není to nic platné, ony vás stejně vyčenichají, vydají se po vaší stopě, a nakonec vás doženou. Jestli z toho bude zábava, štvanice nebo naštvanice, je jen na vás. Včera tedy na mně.

Vzbudila jsem se před třetí hodinou ráno a po prvních sladkých sekundách doznávajícího spánku a teplé peřiny se zlý sen proměnil ve skutečnost. Migréna! Chtěla jsem se hned začít litovat, že takto přece nemá začít narozeninový den, ale vzpomněla jsem si, že jsem sebelítost škrtla ze svého života. Tak jen nádech, výdech a hledání léku, který bych potmě a potichu spolkla. Kdo zná naši „lékárničku“, ten si asi umí představit, jak to hledání vypadalo. Vysypala jsem tři košíky náplastí, vitamínů, sprejů do krku, mazání, záhadných pilulek a stohy obinadel. Prášek od bolesti nikde. Chtělo se mi bušit hlavou do zdi a řvát jako na lesy, ale láska k bližním spícím za dveřmi na obou stranách ve mně touhu zadusila. Poslední krabička zapadnutá ve skříni byl Modafen.

 

Kromě prášku zabrala i milá sms od Rebarbory odeslaná s důsledností jí vlastní tři minuty po půlnoci, a pozdně noční zprávy od dalších nespavců. Další tři hodiny jsem nespala ani já, protože s migrénou si nemůžu lehnout, dokud prášky nezaberou. Nasnídala jsem se, viděla jsem z okna růžové svítání, podívala jsem se na zfilmovanou Čapkovu povídku Jak se dělá divadlo. Už už jsem se chtěla, opět potmě a potichu, obléct a vyrazit ven na vzduch, ale nakonec jsem se na hodinku zakutala zpátky pod peřinu.

Pak jsem vstala znovu, už bez migrény, vstříc svému narozeninovému dni. Nebyl pravda zalit sluncem, venku poprchalo, ale když vás přestane bolet hlava, jeví se vám všechno tak nějak optimističtěji.

Takže jsem přesvědčila svého muže, aby se se mnou šel projít. Ostatně, jak se říká v naší rodině, příroda je krásná za každého počasí. A ještě mám ve schránce první přání s razítkem Sboru portášského!

Po zkušenosti hodinového moknutí pod stromy, ze kterých vám kape za krk, musím dodat, že se můžete procházet, i když prší. Než bunda deklarovaná jako nepromokavá zcela promokne, nějaký čas to trvá. Pak obdivujete kvetoucí kaštany, milované kopretiny a pomněnky, řeku se splávky, kde konečně teče nějaká voda. Ale pak najednou vám promoknou boty. To je zlomový okamžik, kdy se začíná spouštět klasický samonáser. Můj muž ovšem vnáší do mé zakaboněné mysli novou perspektivu sdělením: To už se ti teď moc často nepodaří, tak krásně zmoknout. On mě teda vždycky překvapí tím, co řekne, ale v tomto má pravdu pravdoucí. Moc často už na kost nezmokneme.

Horká sprcha a rychle zpátky pod peřinu. Nádherný pocit únavy a očekávání snídaně, kterou dnes nemusím chystat sama. Z rozhodnutí, že mě z teplíčka postele aspoň půl hodiny nikdo nedostane, mě vytrhne zvonění u domovních dveří. Prý je tam paní z květinářství a potřebuje se mnou mluvit.

Následující scéna předání daru musela kolemjdoucím připadat jako rituál nějaké sekty. S napařenýma nohama a stále ještě vlhkou hlavou pod kapucí jdu ledovou chodbou v županu jako Oblomov.

Známá stojí na dešti s mokrou hlavou pod kapucí a zjevně ledovýma nohama a předává mi ve dveřích obří kytici lilií s potutelným úsměvem. Prý je vysvětlení v přiloženém lístku. Čtu ho asi třikrát, než mi dojde, kdo to celé zorganizoval. Izraelská partička prý pozdravuje. Jsem na pokraji dojetí, na pokraji prostuzení a na pokraji svých možností najít dostatečně velkou vázu, do které by se tato kytka, která by pokryla potřeby květinové výzdoby pro menší svatbu, vešla.

Pak to všechno začne nabírat nečekanou rychlost. Dva hovory zmeškám, třetí zvednu, i když jde o neznámé číslo. Jde skutečně o nabídku energie. Naštěstí té pozitivní, upřímné, zdaleka ne fakturovatelné. Než dokončím milý hovor s Itálií, už stojí v kuchyni maminka s kytkou. Něco je ale jinak. Má na hlavě štít a mluví na mě přes plexisklo. Tak si dám roušku a srdečně se políbíme. Myslím, že ta fotka vejde do dějin. Hledání další vázy a další dojetí z přání i daru. Abych se vrátila zpátky na zem, jdu klepat a smažit řízky k obědu. Když mám ruce nejvíce zapatlané a chybí mi obalit poslední dva řízky, jsem naléhavě volána do druhé kuchyně s gratulanty nejmilejšími, domácími. Stůl je plný dalších květin, dárků a – díkybohu – i skvělého alkoholu.

Hráz emocí je protržena.

Nebudu vás nudit popisem odpoledního zmatku. Rozvezli jsme aspoň pár koláčků do pár rodin včetně té vlastní, protože většina cukroví byla odřeknuta se zrušením oslavy. Venku stále leje a mně přicházejí neustále nějaké milé zprávy. Od Komanda. Přátel. Kolegů. Kamarádů. Všichni opatrně našlapují kolem číslovky a decentně mlží, k jakým narozeninám mi to vlastně přejí. Pak přijde rána mezi oči – vítej mezi padesátníky! Připadá mi, že prší už půl století a že se najednou tak nějak lépe dokážu vcítit do Čapkovy hrdinky Eliny Makropulos. Náladu na bodu mrazu rozveseluje telefonát od neznámého muže, který mi prý má doručit kytici. Je touto skutečností hodně pobavený a zjevně to bude dělat poprvé v životě. I mezi dveřmi žertuje o tajemných milencích. Vysvětlení je prý v obálce vložené mezi květiny. Tak je to milenka, ve smyslu mně milá, přemilená. Nádherná polní vazba, a ještě krásnější vzkaz uvnitř. Prostě Claire. Kde mám ten alkohol?

Další osobní gratulant, další nádherná kytka a velkorysý dar. Tohle se přece nedá odbýt mezi dveřmi! Ale dárce prchá, prý to oslavíme jindy. K večeru dorazí ohňostroj. Ovšem tentokrát Jardovi zkazím překvapení připravené při otevření domovních dveří. Přes sklo prý pochopil, že to „nepajdám“ (ano, možná použil i slovo nešmatlu, jako by na mé chůzi bylo něco divného!) já, ale ladným atletickým krokem k němu kráčí můj muž. Takže rachejtličku jsme odpálili až na závěr návštěvy. Kdybych věděla, že mě v těch papučích a s vyvaleným břichem vyfotí a napostuje na facebook, vrazila bych mu tu rachejtličku do …. Ale kromě další krásné kytky jsem dostala i velmi osobitý a velmi osobní poukaz, jehož vystavení bude dárce mnohokráte litovat. Slibuju!

Večer se cítím jako královna. Po skleničce skvělého rumu Barceló mne všechny ty vzkazy, posty, zprávy, chaty, maily i telefonáty nějak dostanou.

Jsem opravdu šťastný člověk, který je obklopen úžasnými lidmi.

Samozřejmě, pár lidí je od včerejška na blacklistu, neboť přání s číslicí 50, jakož i všechna ostatní sdělení týkající se této číslice byla opravdu nežádoucí. Dávám jim srdíčko, ale uvnitř zuřím. Sadisti! Zločinci! Já, Úžasná Bára, jsem se přece ještě nezrodila. Mám a budu mít o rok méně o rok déle. Tak zněla dohoda! Ještě poslední skoro noční telefonát od Uličky a jdu spát. Až v posteli, při meditaci, při níž mažu z tabule všechny myšlenky, které na ni někdo napíše, dokud nemám před očima jen černou plochu, dojdu usmíření.

 

Podle arménského kalendáře jsem se narodila v roce 1419. Podle asyrského v roce 6720. Podle bengálského v roce 1377, podle japonského ve 45. roce éry Šówa a podle čínského v Roce bílého psa, stejně jako (přede mnou!) Matka Tereza nebo T. G. Masaryk. Můj věk je naprosto irelevantní číslo. Jsem mladá! Jsem zdravá! 

JSEM ÚŽASNÁ!

Ne díky sobě, ale díky vám všem.

Díky vám všem!