Pátek 31. července
Doprava v Los Angeles je pro mě něco jako věštění z koule. Nikdy, opravdu nikdy nevíte a nespočítáte, jak dlouho bude trvat přejezd z bodu A do bodu B. Dálnice mají až osm pruhů, výjezdy z ní jsou vpravo i vlevo, ano vlevo. Žádný pruh není rychlejší z podstaty, jedou podle aktuální situace. Takže pokud vjedete na dálnici a potřebujete rychle najít výjezd požadovaným směrem, může se vám stát jako nám, že musíte přejet sedm pruhů nalevo nebo napravo, někdy v šílené rychlosti, někdy v šílené zácpě. Řidiči nikdy nezpomalí a nedají vám přednost, pokud nejsou sami ve špatném pruhu. Takže někdy trvá cesta z hotelu na sportoviště hodinu, někdy dvě a půl. A to už může být po všem. Na cestě i na hřišti.
Na finálový zápas mezi našimi borci a Lichtenštejnskem jsme naštěstí dorazily s Martinou včas. Na hřišti č. 4 se odehrál poslední match olympijského turnaje české reprezentace ve sjednocené kopané. Principem hry je propojení hráčů zdravých (partnerů) a hráčů s mentálním postižením (klientů). Není to jednoduché, pochopit celá pravidla hry, která berou v potaz i různé etické aspekty. Každopádně za sebe dnes mohu říct, že můj obdiv mají jak klienti, tak i jejich partneři. Krásní mladí kluci, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby na hřišti zapomněli na své ego a mysleli hlavně na klienty a jejich herní úspěch. Celý tým je propojen i mimo hřiště a my jsme měly to štěstí, že jsme mohly s Martinou strávit čas právě s nimi. Byla to čirá radost!
Finále pod žhavým kalifornským sluncem bylo napínavé do poslední minuty. David už zase stál na obou nohou, a i když měsíční kámen zatím nevyšel, trochu se mu ulevilo. Bez něj na trenérské lavičce by to stejně nešlo, on je hlavou týmu, stratégem, oporou, kritikem i příkladem. Lichtenštejni byli o hodně mladší tým a hráli dobře a po zásluze zvítězili. My jsme jim však nedali nic zadarmo. Burcovala jsem náš fanouškovský tým. I když v Jaderničkách zpívám 1. hlas, tady jsem využila modulaci hlasu z halekaček a řvala jako tur. Martina mávala vlajkou a chvílemi to vypadalo, že vběhne na hřiště sama a do toho balonu kopne. I když to mám se sportem jako s přírodou, tady jsem hře propadla. Jak moc bych klukům přála tu zlatou placku, to se nedá popsat, ale u nás vyhráli už tím, že bojovali až do konce. Můj pokřik: Když může teta, můžeš taky! snad vyloudil i nějaký ten úsměv na zpocené tváři. Nakonec je z účasti na olympiádě fantastické stříbro a po chvilce zklamání to začalo všem postupně docházet. Jsme stříbrní!
Odpoledne v olympijské vesnici v areálu univerzity UCLA bylo už naprosto pohodové a relaxační. Ze všech spadlo napětí, už je dobojováno. Byli jsme fandit i českým volejbalistům v takové malé univerzitní haličce, kde bylo asi 8 hřišť vedle sebe. Bohužel, na výhru to nestačilo, ale aspoň jsme zažily zase jiný sport naživo. Malovali jsme ve stanu Microsoftu obrázky, psali vzkazy, zkoušeli sporty a hlavně se neustále bavili americkým úsměvem a všudypřítomným: HI! Martina si zahrála s klukama fotbálek, já jsem házela pytlíky s pískem do díry na konci nakloněné roviny - jak se tento sport jmenuje, to opravdu netuším. Mohla jsem si s klukama popovídat a dozvědět se o nich i něco víc, než jak hrajou fotbal.
David nesnáší soucit, já nesnáším patos. Takže se mi asi nepovede shrnout nějak normálně, jak moc jsem vděčná za tuto příležitost poznat jiný svět s jinými hodnotami. Díky patří Martině, že mě s sebou vzala a zatím to se mnou celkem vydržela. A díky patří celému týmu, který můj život velmi obohatil a otevřel mi nové obzory. Kdyby mě kdokoliv na světě nazval tetou, tak ho asi na místě zabiju. Ale pro vás, kluci, budu tetinou klidně do konce života.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte první!
Přidejte vlastní komentář