Pátek 31. července

Doprava v Los Angeles je pro mě něco jako věštění z koule. Nikdy, opravdu nikdy nevíte a nespočítáte, jak dlouho bude trvat přejezd z bodu A do bodu B. Dálnice mají až osm pruhů, výjezdy z ní jsou vpravo i vlevo, ano vlevo. Žádný pruh není rychlejší z podstaty, jedou podle aktuální situace. Takže pokud vjedete na dálnici a potřebujete rychle najít výjezd požadovaným směrem, může se vám stát jako nám, že musíte přejet sedm pruhů nalevo nebo napravo, někdy v šílené rychlosti, někdy v šílené zácpě. Řidiči nikdy nezpomalí a nedají vám přednost, pokud nejsou sami ve špatném pruhu. Takže někdy trvá cesta z hotelu na sportoviště hodinu, někdy dvě a půl. A to už může být po všem. Na cestě i na hřišti.

Na finálový zápas mezi našimi borci a Lichtenštejnskem jsme naštěstí dorazily s Martinou včas. Na hřišti č. 4 se odehrál poslední match olympijského turnaje české reprezentace ve sjednocené kopané. Principem hry je propojení hráčů zdravých (partnerů) a hráčů s mentálním postižením (klientů). Není to jednoduché, pochopit celá pravidla hry, která berou v potaz i různé etické aspekty. Každopádně za sebe dnes mohu říct, že můj obdiv mají jak klienti, tak i jejich partneři. Krásní mladí kluci, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby na hřišti zapomněli na své ego a mysleli hlavně na klienty a jejich herní úspěch. Celý tým je propojen i mimo hřiště a my jsme měly to štěstí, že jsme mohly s Martinou strávit čas právě s nimi. Byla to čirá radost!

Finále pod žhavým kalifornským sluncem bylo napínavé do poslední minuty. David už zase stál na obou nohou, a i když měsíční kámen zatím nevyšel, trochu se mu ulevilo. Bez něj na trenérské lavičce by to stejně nešlo, on je hlavou týmu, stratégem, oporou, kritikem i příkladem. Lichtenštejni byli o hodně mladší tým a hráli dobře a po zásluze zvítězili. My jsme jim však nedali nic zadarmo. Burcovala jsem náš fanouškovský tým. I když v Jaderničkách zpívám 1. hlas, tady jsem využila modulaci hlasu z halekaček a řvala jako tur. Martina mávala vlajkou a chvílemi to vypadalo, že vběhne na hřiště sama a do toho balonu kopne. I když to mám se sportem jako s přírodou, tady jsem hře propadla. Jak moc bych klukům přála tu zlatou placku, to se nedá popsat, ale u nás vyhráli už tím, že bojovali až do konce. Můj pokřik: Když může teta, můžeš taky! snad vyloudil i nějaký ten úsměv na zpocené tváři. Nakonec je z účasti na olympiádě fantastické stříbro a po chvilce zklamání to začalo všem postupně docházet. Jsme stříbrní!

Odpoledne v olympijské vesnici v areálu univerzity UCLA bylo už naprosto pohodové a relaxační. Ze všech spadlo napětí, už je dobojováno. Byli jsme fandit i českým volejbalistům v takové malé univerzitní haličce, kde bylo asi 8 hřišť vedle sebe. Bohužel, na výhru to nestačilo, ale aspoň jsme zažily zase jiný sport naživo. Malovali jsme ve stanu Microsoftu obrázky, psali vzkazy, zkoušeli sporty a hlavně se neustále bavili americkým úsměvem a všudypřítomným: HI! Martina si zahrála s klukama fotbálek, já jsem házela pytlíky s pískem do díry na konci nakloněné roviny - jak se tento sport jmenuje, to opravdu netuším. Mohla jsem si s klukama popovídat a dozvědět se o nich i něco víc, než jak hrajou fotbal.

David nesnáší soucit, já nesnáším patos. Takže se mi asi nepovede shrnout nějak normálně, jak moc jsem vděčná za tuto příležitost poznat jiný svět s jinými hodnotami. Díky patří Martině, že mě s sebou vzala a zatím to se mnou celkem vydržela. A díky patří celému týmu, který můj život velmi obohatil a otevřel mi nové obzory. Kdyby mě kdokoliv na světě nazval tetou, tak ho asi na místě zabiju. Ale pro vás, kluci, budu tetinou klidně do konce života.