V dnešní době vulgarismů, zkratek, emotikonů a rezignace na gramatické jevy v češtině jsemse rozhodla vrátit ke klasikům. Čtu staré romány a knihy, které jsem milovala jako studentka. Dívám se na staré filmy, zoufale neakční a místy tak hluboké, že při nich nemůžu chroupat chipsy, aby mi neutekla klíčová věta.

Snažím se rozpomenout na ten pocit, když slyšíte zpívat stříbrný vítr.

Dlouho jsem slovo impresionismus používala pouze při doporučování své oblíbené povídky Kdyby byli impresionisté dentisty od Woodyho Allena. Internet vám nabídne mezi prvními významy slova imprese termín „vpáčení kosti“, což není tak daleko od silného vjemu a dojmu, který má tento umělecký směr vzbuzovat. Proč o impresionismu vlastně mluvím?

Dívala jsem se v televizi na filmový přepis románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr, což je impresionismus par excellence. Seděla jsem a zírala na ten příběh, ve kterém se vlastně nic nestane, a hlavou se mi rojily desítky otázek.

Možná ten film znáte. Byl natočený před 70 (sic!) lety a v hlavní roli Jana Ratkina zářil Eduard Cupák. Nejde jen o jiné století a jiné tisíciletí. Ten film je prostě z jiného světa. Neumím si představit, že by dnešní mládež chápala, o co go. Ta hora naivity, romantiky, snílkovství a horoucích citů je přitom stejně vysoká pro každého dospívajícího, od antiky po dnešní svět.

Mění se jen prostředí okolo nás, ale první láska nás drtí na hvězdný prach pořád dokola. Jen se to neděje na nedělním korze, ale při pípnutí mobilu.

Když čekáme, jestli nám náš milý nebo naše milá napíše, nemáme na mysli něco tak legračního jako báseň. Stačí sms. Obrázek. Žluté kolečko s úsměvem obráceným nahoru. Ale já stejně věřím, že ještě pořád se rodí snílci a poetové, kteří po večerech skládají verše a pláčou pod hvězdnou oblohou. Kteří slyší ten stříbrný vítr a jdou za svými touhami. I když jdou asi není to správné slovo.

Dnes všichni létají. Štěstí zjevně sídlí někde na pláži na Bali, ne u řeky v Písku.

Na druhou stranu, kdo z dnešních gymnazistů přijde o věneček v nevěstinci nebo u nějaké lačné vdovy v sousedství?

Po filmu jsem si ještě listovala v knižním vydání románu. Uvědomila jsem si, že i když Šrámka a jeho bohatý jazyk miluju, své mládí nevrátím. Ten pocit vlastní nesmrtelnosti definitivně zmizel. Už vidím na konec cesty a každé ohlédnutí zpět je pouhou nostalgií. Nemůžu se před tímto faktem schovat mezi knihami ani hltat cizí příběhy na blikající obrazovce. Ještě pořád jsem na cestě. I když už nemám iluze, vlastně ani deziluze o světě kolem nás, chce se mi zvolat: Života bído, přec tě mám ráda!

Stříbrný vítr sluší mládí, ale o naději, touze žít a nesejít z cesty zpívá každému, kdo ho ještě občas cítí ve vlasech jako já. Snad se to nezmění ani za mnoho let, až budu mít naslouchátko maskované bílými kadeřemi.