Vnímaví čtenáři blogu již dávno pochopili, že můj vztah ke sportu je ambivalentní. Zpocení svalnatí lidé mě děsí, míčové hry nesnáším od dob vybíjené, kdy mě letící balon zezadu narazil do hlavy, má hlava se pohnula vpřed a narazila na žebřiny, které se pohnout odmítly. Jízda na kole s úzkým sedlem a řídítky proklatě nízko je čirým utrpením a úplně nejhorší jsou všechny sportovní činnosti, spojené se sněhem, ledem, zimou. Brrr! Takže zbývá běh a chůze, při níž se stačím kochat okolní přírodou. Pěkně zlehka.
Mnohokrát už jsem psala o svém obdivu k lidem, kteří chodí světem jako sluníčka s úsměvem pro každého, i když mají právě zánět okostice a pračka jim zničila novou podlahu. Lidi, kteří mají pořád dobrou náladu a vždycky si pro vás najdou pár milých slov. Ty krásné, laskavé tváře, které rozzáří každý prostor.
Dnes sedám před prázdnou stránku a píšu automatický text. Tedy nepřemýšlím, nedumám, nepřipravuju si žádné argumenty pro žádnou stranu, protože není téma, nejsou strany, je jen klávesnice, Word a já. Píšu bez přemýšlení, co mne napadne.
Když máte velký dům jako my, můžete schovávat velkou spoustu věcí. Nepotřebných je většina, uznávám, a také se snažím v nestřeženém okamžiku velké množství oblečení recyklovat darováním nebo vyhozením. Část dočasně nepoužívaných věcí se neustále stěhuje mezi bytem a půdou, kde zapadne všudypřítomným prachem, případně sklepem, kde konečně definitivně zplesniví, takže je vyhodíme o pár (desítek) let později, než bylo třeba. Samostatnou kapitolu tvoří papíry, dokumenty, fotky, doklady našich aktivit.
Kašel, nevolnost, nedorozumění. Vážím si každého dne života, ale o tomto odmítám psát. Sorry jako.
Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena knihami, které jsem si koupila v naději, že budu mít někdy čas si je přečíst. Teď trochu času mám, ale vůbec mě to nebaví.
Google Analytics přináší zajímavé informace o čtenářích tohoto blogu. Křivka čtenosti prudce stoupá vzhůru, pak se řítí k zemi. A pak zase pomalu šplhá k rekordům stejně jako teplota na teploměru, toho pod mou paží i toho na okně. Ještě zajímavější jsou údaje o zemích světa, odkud si někdo Úžasnou Báru pročítal.
Člověk má být velmi obezřetný v tom, co si přeje. Přání se totiž někdy plní zcela jiným způsobem, než byste si přáli. Já jsem se chtěla nějak ochladit v té vlně veder, která z člověka dělá vyždímaný kus hadru. A dostala jsem horečku. Mít horečku ve vedru, to neumí každý, ale já jsem úžasná. Když vedro vynásobíte horkem, dostanete zimnici. A tak je mi teď takové horko, až je mi zima, a čelo pokrývá ledový pot. Otázka, jestli se cítím lépe, je zbytečná.
