Vy pořád mluvíte o starých lidech, řekla mi paní kosmetička. Bylo to v dobách, kdy ženy ještě nemusely chodit po světě s huňatým obočím mezi splihlými vlasy a respirátorem. Ano, je to dávno. Ale od té doby o její poznámce přemýšlím. Bavily jsme se o životě, literatuře, filmech, přátelích. Ano, měla pravdu. Většina těch lidí, které obdivuju, jsou starší než já. Nebo mrtví. No a?
Čas je velmi subjektivní veličina. I když žijeme v dohodě, že je tolik hodin, kolik právě je, co když tomu tak ve skutečnosti není? Při čekání se minuty zdají nekonečné, při práci vám jen frnknou kolem nosu. Je to podobné jako kilo peří a kilo železa. Váží stejně, ale když vám spadnou na nohu, budete mít naprosto rozdílný pocit. Když občas pozoruji svého muže, přísahala bych, že se řídíme stejnými hodinami, ale každý v jiném časoprostoru.
Mým oblíbeným ročním obdobím je podzim. Ta část zvaná Babí léto, kdy je ještě teplo, ale stromy už se barví do zlata a do červena. Mám ráda i podzimní plískanice a mlhy a chůzi ve spadeném listí. Čím víc je ho pod nohama, tím líp. Dny se krátí a všechno se zpomaluje. Podzim je nejbližší mé nostalgické a romantické povaze. Tedy byl. Letos jsem se zamilovala do jara.
Evžen Huml v Chalupářích nosí svou rádiovku na hlavě ve dne i v noci. Geniálním vysvětlením této nezvyklosti je jeho věta, že mu prý stydne hlava. Smála jsem se této hlášce jako všichni celá léta. Pak jsem začala nosit rádiovku. A teď mi začala stydnout hlava.
Mé oblíbené sloveso je vymykati se. Dalo by se říci, s trochou nadsázky, že vymykání je můj životní úděl. A tak po roce stojím znovu před rozhodnutím oživit svůj blog. Restartovat svou úžasnost. Vrátit se k psaní postřehů a úvah, které se vymykají, s nadějí, že aspoň k některé z nich přimyknete. Úžasná Bára je zpět.
