Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden roku jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci. Třeba to, že by bylo mnohem lepší mít plán příspěvků alespoň na týden či měsíc, abych se každé ráno nebudila hrůzou, že jsem zažila věci, o kterých psát nemohu, nebo věci, o kterých psát mohu, ale nechci.
Majitelka artového nakladatelství wo-men Bára Baronová vydává slow-books. Sbírá ceny. A neustále posouvá své hranice.
Dnes je Úžasné Báře rok. Přesně před rokem, 1. dubna 2017, jsem na svůj blog pověsila první příspěvek.
Zlomila jsem si nohu. Byl začátek Adventu, doba největšího spěchu v práci i vánočních příprav doma. Během mikrosekundy držkopádu dostalo všechno v mém životě úplně jinou perspektivu. Hodnotový žebříček se roztříštil a přeskládal, stejně jako kosti v mém nártu.
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
Přestala jsem psát.
Tvůrčí krize přišla v nejnevhodnější okamžik. Vymyslela jsem si svůj web. Zmermomocnila webmastera, aby na něm dělal v exponovaném čase před svou maturitou. Naučila jsem se ovládat další redakční systém. Měla jsem plán a nadšení. A po několika nadějných počátečních pokusech jsem prostě přestala psát. Zničehonic. Jakmile byly podmínky ke psaní kolem mne téměř ideální, něco ve mně se zaseklo. Seděla jsem před bílou stránkou v počítači a slova zůstávala uvnitř vřavy v mé hlavě. Ochromila mě největší tvůrčí krize, jakou jsem kdy zažila. A to já píšu stejně přirozeně jako dýchám. Tedy, psala jsem.
Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně. Dříve spolu moje holka a můj kluk chodili, pak se vzali a byli z nich manželé. Moje stará a můj starý, v nejhorším případě. Můj muž a moje paní v tom nejlepším. Pak se třeba zase rozvedli, byli z nich ex-manželé, a znovu si vzali někoho jiného a byli z nich opět manželé a manželky. Kdo nespal s manželkou, měl milenku.
Nejsem dobrodruh. Nevydám se do neznámé země ani krajiny jen tak bez přípravy. Nelákají mě adrenalinové výstupy na visuté skály nebo divoká voda na raftu. Na seznamu mých tajných přání nenajdete noc v lese vedle srnčích bobků ani léto pod stanem. Natož abych chodila pro vodu ze studánky dva kilometry daleko a své potřeby vykonávala v blízkosti jehličí. Ostatně mé životní moudro zní: PŘÍRODA JE PRO ZVĚŘ.
