Valašský bál je pohodová, veselá akce krojovaných a jejich přátel a příznivců. Nikdo tam nikoho nesoudí za to, jak vypadá, ani jak tančí, ani s kým, ani kolik toho už vypil. Nikdo se tam nepere. Letitý trénink drží všechny na nohou i v pozdních nočních hodinách. A přesto je tato první sobota v únoru pro naši rodinu už léta něco jako odjištěný granát.
Úžasný blog
Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?
Sotva se ten závodník postavil na start slavného sjezdu v Kitzbühelu, sevřelo se mi něco v břichu. „Bojím se, že ten chlap spadne,“ zašeptala jsem před televizní obrazovkou. Jel dobře. Jel rychle. A pak spadl. Naštěstí ho chytila bezpečnostní síť a nic se mu nestalo. Ale já jsem se opět přesvědčila, že má intuice funguje. Jsou to takové nevysvětlitelné zlomky předtuchy, které nejdou vyvolat, opakovat ani zastavit. Chvíle, kdy vím, že vím.
Pokaždé, když chci poslat odkaz na svůj blog nějakému muži, mám obavy, že bude blog vnímat jako psaní o ženách pro ženy. Jako příběhy čtenářek v časopise Vlasta. Akorát že ta čtenářka bude zároveň autorka. Ale proč by si muži neměli přečíst o tom, po čem ženy touží a o čem přemýšlejí? Vždyť ze znalosti tajemných zákoutí ženské mysli mohou přece profitovat?
Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit dal. Dlouhé tahy pod linku a velkorysé smyčky. Dnes sice občas píšu rukou svůj deník, ale občas ho nepřečtu ani já sama. Pokud jde o krasopisné psaní obálek či přání, pořád mám ale světu co nabídnout.
Nemusíte nic říkat, stačí, když se na vás podívají. Znají všechny souvislosti. Nezlomí nad vámi hůl, ani když roztáčíte kolo své sebedestrukce a sebelítosti už potisící. Ví, že jim kdykoliv pomůžete s čímkoliv. Víte, že vám kdykoliv pomůžou s čímkoliv. To jsou staří přátelé.
Nemůžu spát. Nespí ani sypači a pluhaři, kteří projíždějí po cestě a rachotí svými silničářskými vozy. Nedosti na tom, že mě bolí hlava, ještě venku sype sníh. Tak jste se dočkaly, děti! Třeba konečně budou sněhuláci, boby, lyže, mokré kombinézy a špinavé boty.
Jedna z mnoha životních rad zní: Nemůžeš-li něco změnit, nauč se to mít rád. Tak teď sedím ve svém křesle v pracovně, piju ranní kávu a raduji se z rozsvíceného vánočního stromečku. Nedívám se raději na koberec pod ním, obdivuji bílé ozdoby a světýlka. Ale protože jsem zlobivá holka, někde uvnitř přemýšlím, jestli se s ním budu muset radovat až do Velikonoc nebo mi ho dovolí odzdobit už na Vodění medvěda.
Když byla naše dcera malá, vyprávěl jí můj muž před spaním pohádku o zvířátkách. Jak utekla od špatného hospodáře a přemohla loupežníky. Výčet všech zvířátek uspává posluchače i vypravěče a dobro zvítězí nad zlem. Mám tu pohádku spojenou s pocitem bezpečí, klidu, lásky a rodinné náruče. Občas přijde chvíle, kdy ji potřebuji slyšet znovu.
