Vždycky jsem chtěla napsat knihu. Byl by to krásný a vznešený cíl, který by kvitovalo i mé okolí. Dokonce mě do něj tak trochu tlačí, ale já jsem stále více na pochybách. Dnes už píší knihy všichni. Knihkupectví praskají ve švech a já si jako čtenář v pyramidách bestsellerů prostě skoro nikdy nevyberu. Taky všichni fotí. Cestují. Píší blogy. Věci, ve kterých jsem dříve byla výjimečná, jsou dnes zcela běžné a trh je nasycen.
Úžasný blog
Dnes jsem měla volný den. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem někdy po ránu plná tolika očekávání a plánů, že mě ty možnosti dočista paralyzují. Nevím, kde začít, a nakonec začnu pět věcí najednou a žádnou nedokončím. A tak jsem dnes dělala NIC prakticky až do večera.
Dnes jsem měla volný den. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem někdy po ránu plná tolika očekávání a plánů, že mě ty možnosti dočista paralyzují. Nevím, kde začít, a nakonec začnu pět věcí najednou a žádnou nedokončím. A tak jsem dnes dělala NIC prakticky až do večera.
Dnes jsem měla volný den. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem někdy po ránu plná tolika očekávání a plánů, že mě ty možnosti dočista paralyzují. Nevím, kde začít, a nakonec začnu pět věcí najednou a žádnou nedokončím. A tak jsem dnes dělala NIC prakticky až do večera.
365 dní zbývá do mých příštích narozenin. Už není čas odkládat rozhodnutí, čekat na změnu, která nepřijde, utěšovat se tím, že v očích druhých snad nejsem úplně marná. Důležité je jen to, co vidím a cítím já. Vidím ženu, která chce být skutečnou Úžasnou Bárou sama pro sebe. Cítím její nejistotu a strach, že když se nerozhoupe hned, TEĎ, může být PŘÍŠTĚ už pozdě.
e pátek a nás čeká poslední celý den v Andalusii. Nad Sevillou je zamračeno. Tak nasedáme do Juanity a odjíždíme na západ. Třetí země za týden, to je výzva. Takže míříme na skok, na kafe do Portugalska. A k Atlantskému oceánu.
Andalusie je plná památek, která mají nějaké to NEJ. Nejstarší, nejzachovalejší, nejzajímavější. Vidět je všechny prostě NEJde stihnout. Máme na prohlídku Sevilly jediný den, a tak si z ní vybíráme to nej z nej. Zbytek příště. Vím, cítím to, že se sem ještě musím vrátit, a tak jsem v klidu. Nic neuteče. Tedy nic kromě Jardy, který se touží odpojit od skupiny každou chvíli.
Den na cestě. Opouštíme Malagu, naše malé, milé, největší španělské maloměsto. Bylo tady moc krásně, opravdu. Míříme k další turistické pasti, městečku Ronda. Juanitě naskakují kilometry jako zrychleně odžité roky, a na sklonku dne v Seville se už z počátečních 6 km vyšplhala až skoro k tisícovce. Cesta Andalusií vypadá jednotvárně, ale může se zimomřivý suchozemec nabažit výhledů na moře nebo obsypané pomerančovníky nebo nekonečné plantáže olivovníků, rozeseté po všech kopcích?
Poslední den v Malaze. Líný den. Je třeba zařadit program, který v sobě nezahrnuje přesuny přes půl regionu. Uklidnit se. A podívat se, kde vlastně celou dobu bydlíme. Jarda již netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy se z naší vlakové soupravy odpojí. Pára už se hromadí pod kotlem a je jen otázkou času, jestli ji upustí v radostném zahoukání nebo explozi.
o se vám vybaví, když se řekne Gibraltar? Mně do včerejška nic moc. Představovala jsem si jižní cíp Evropy jako kus planiny s velkou skálou s výhledem do Afriky. A že patří Británii už pár století. Letěli jsme s Juanitou na jižní cíp Pyrenejského poloostrova po nádherných španělských dálnicích a cestách jako páni, i když jsme čtyři dámy (s Juanitou, jasně) a Jarda.
V jedné staré české písni se zpívá, že jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Tady na jihu Španělska tedy rozhodně svítá o něco později. Vlastně je tu dost dlouho tma jak v měchu. Snídáme o půl osmé za naprosté tmy. Pak se jako lusknutím prstu rozední a je zase světlo o dost déle než u nás. My paprsky španělského slunce hodláme využít do poslední minuty.
