Je pět hodin ráno místního času. Ležím v šatech z letadla v posteli v hotelu, jehož jméno ani neznám. V pokoji pro dva spíme čtyři, Jarda mezi postelemi, pro kufry není kudy projít do koupelny. Přesto se cítíme jako v ráji. Nechybělo málo a spali jsme někde v parku na lavičce. Vítejte v New Yorku, městě, kde je možné úplně všechno!

Na cestu jsme se vydali v pondělí 26. června 2017 odpoledne z pražského letiště. Naše "rodinná" skupina je složena z Megís, která právě slaví 19. narozeniny, Cahly, který letí poprvé v životě, Jardy, jak jinak, a mě, v roli univerzální matky. Vzala jsem si retro hodinky po babičce, abych si mohla ručně měnit časová pásma a hlídat přesný čas. Za první hodinu od natažení se hodinky předběhly o deset minut, takže to vypadá, že dovolená skončí o pár dní dříve, protože čas na hodinkách běží nepoměrně rychleji než ten skutečný. Retro, které předbíhá čas. Při hlídání odletů je to docela nepraktické, to vám teda řeknu.

Při letu do Londýna tři "děti" dřímají v řadě u okýnka, zatímco já se naprosto skvěle bavím se svým spolusedícím přes uličku. Ukáže se, že je to Čech, který před 50 lety emigroval do USA, žije v San Francisku a byl po dvaceti letech v Praze. Snaha vyřešit nějakou záležitost s českým rodným listem, americkým pasem a vírou, že u nás už není totalita, nevyšla. Navíc, když se jmenujete nějak jako Gunter Kurschner a máte na dokladech dva odlišné roky narození. Probrali jsme Kalifornii, jeho filipínskou ženu, děti, které neumějí česky. Zálibu v cestování. G. v Praze nechal všechny věci i s kufrem, české peníze rozdal a vydal se na cestu zpět jen s platební kartou a pasem v bundě. Jak americké! Bohužel se ukázalo, že tato platební karta je mu v oblacích s British Airways k ničemu, takže jsem americkému milionáři zaplatila víno svou chudou českou kartou, čímž se naše přátelství utužilo. Když jsme se v povídání dostali do Chicaga, G. vykřikl: Nikdy by mě nenapadlo, že potkám někoho, kdo byl v Chicagu v zimě! To už se smál i Jarda, který lednovou anabázi v chicagských mrazech loni zažil se mnou. A velký pozdrav patří i Marušce a Břeťovi, jejichž laskavá přízeň nám tehdy nedala umrznout. Shodli jsme se s G., že Kalifornie je země zaslíbená a žít v USA kdekoliv jinde, kde se nedá celý rok koupat, je holý nesmysl. (Že, Tomáši P.?)

Jak vtipně poznamenal Jarda, když jsme se s G. loučili, několik řad cestujících v našem letadle kolem nás si asi celou cestu přálo, aby na našich místech ležela vřískající nemluvňata, protože my jsme se s panem G. opravdu celou cestu smáli jako diví a on navíc prokládal svůj smích výkřiky: Definitely! Exactly! Tak třeba se mi opravdu ozve na mail a třeba se ještě někdy s tímto úžasným mužem setkáme.

Zvládli jsme i přestup v Londýně a check-in, se kterým jsem se mordovala doma u počítače, skutečně platil. Jsem vážně dobrá! Velká pochvala patří British Airways, protože cestování s nimi bylo naprosto luxusní. Plnoštíhlý Stephen mi říkam M´am, nosil nám neustále nějaké pití a dobroty, jídlo bylo vynikající, letadlo Jumbo Jet jako nové. Jasně že si všichni idioti před námi sklopili sedačky, ale s tím se prostě nedá nic dělat. Tentokrát vedle mě seděl zcela mlčenlivý Američan pákistánského vzezření, v oranžových mokasínech naboso, takže jsme nepromluvili ani slovo. Cahla celý let prospal zapasovaný mezi okýnkem a servírovacím stolkem, a nakonec jsme všichni těch 7 hodin letu přežili, i když jen taktak. Imigrační úředník popřál Megís, jejíž narozeninový den měl 32 hodin, happy birthday, a všechno šlo tak hladce a příjemně, že vlastně není divu, že se to zadrhlo.

Megís nepřiletěl kufr. Ostatní 3 naše kufry překládané v rekordně krátkém čase v Londýně přiletěly, ale ten jeden prostě patrně odletěl do Singapuru s druhou skupinou na našem terminálu. Megís byla rozčarovaná a my s ní. Dostala sice platební kartu se 45 dolary jako odškodné a příslibem, že kufr přivezou druhý den do našeho hotelu, ale tak když se ze všeho nejvíce těšíte, že se osprchujete a převlečete do čistého, a navíc je půlnoc a každé zdržení po dlouhé cestě je dost nepříjemné, tak má člověk prostě sklon vidět některé věci černě.

Metro jezdí v NY 24 hodin denně, ale než jsme se z Howard Beach dostali na Manhattan a našli náš hotel, bylo půl druhé v noci. A náš pokoj, rezervovaný před dvěma měsíci a ručený mou kreditní kartou, obsazený. Recepční zbídačené a polospící skupince oznámila, že hotel si full a mě zaskočilo tak, že jsem nebyla schopná dalších 20 minut mluvit ani dýchat. Dvakrát jsem přes booking psala, že přijedeme až v 1 v noci. Nic nepomohlo. Jarda se snažil u přepážky bojovat s recepční, jejíž kadence slov by byla oříškem i pro studovaného lingvistu. Megís si lehla na pohovku a nohy se jí třepaly vyčerpáním. Já jsem se střídavě dávila a kašlala a Cahla usnul vsedě s hlavou na kufru. Welcome in New York, řekl nám černošský hlídač beze stopy ironie. Když pochopili, že se skupiny běženců z Východu prostě běžným odmítáním nezbaví, zavolala nám recepční taxi a zajistila nocleh v jiném hotelu. Jarda zvolil spaní na zemi místo celonočního objímání se na jednolůžku s Jardou a my s Megís jsme se nějak vmáčkly na druhou postel. Tak tady sedím v zšeřelém pokoji a nemůžu vůbec spát. Pracně sestavený plán se zhroutil v samém počátku. Čeká nás další pokus o ubytování v původním hotelu. Dopoledne je v háji. Ale v New Yorku je všechno možné a třeba to tak mělo být.

Jarda, který se nedávno vrátil z Moskvy, porovnává Rusko a USA ve všech aspektech cestování. "Rusko zatím výrazně vede," zkonstatoval, když se ráno probudil vklíněný na zemi mezi dvěma postelemi. Ale tak já bych těch Amíkům ještě dala šanci to napravit.

Krásný den a sledujte zprávy!

Váš Zoufalec