Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a napravit jednu věc z vlastní minulosti, udělali byste to? Jaký dopad by to mělo na váš současný život? A vydali byste se proti proudu času s větší odvahou? Na rovinu, já ne. Podle mě jsou věci tak, jak být mají, jakkoliv se nám to zdá nespravedlivé či neuvěřitelné. Proto se nikdy neohlížím zpátky. Ostatně minulost, současnost i budoucnost jsou jen konstrukty v naší hlavě. Možná je snazší vracet se do budoucnosti. Záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu na čas nahlížíme.
Když jsem se ten den v pět ráno probudila, sevřel mě strach do svých ocelových kleští. Zavřela jsem okno, kterým na mě celou noc foukal studený vzduch, a vrátila jsem se pod peřinu. Dám to, nebo to nedám? Ležím na ubytovně v Havlíčkově Brodě a čeká mě přednáška pro studenty v rámci Letní žurnalistické školy. Proč a čeho se bojím? Toho, že nebudu dost dobrá. Nesplním očekávání. Studenty to nebude bavit. Ztrapním se.
Kultovní americký seriál Sex ve městě byl, je a vždycky bude o ženách mé generace. Stárneme s ním. Když byly první série o třicátnicích, bylo nám třicet. V aktuálním pokračování je nám přes padesát. A pokud bude ještě třetí vlna příběhů v roce 2040, bude tématem patrně život a sex sedmdesátiletých. Bude se ještě někdo dívat? Bude se ještě na co dívat?
Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
ád ze společenského žebříčku může být rychlejší, než byste kdy mysleli. Někdy stačí pouhá dvě slova a z hvězdy večírku se stanete podivínským outsiderem. Venkovankou s omezeným rozhledem. Nikým.
V Radioservisu vyšla knížečka Svět úžasné Báry od Barbory Janečkové Vítové. Nemá ani dvě stě stran, ale zaručeně si u ní odpočinete a pobavíte se. Mě autorka zaujala tím, že studovala stejné vysoké školy jako já, bydlí nedaleko, a navíc se profesně věnuje marketingu a public relations. Díky tomu jsem nabyla dojmu, že mi její vyprávění bude blízké a nemýlila jsem se, a to i přesto, že nás dělí téměř generační věkový rozdíl.
Svět Úžasné Báry ve fotografiích
Když jsem sama doma, nemůžu se nabažit toho ticha. Rozléhá se prázdnými pokoji, jejichž dveře otevírám dokořán v zámecké enfiládě. Ze svého křesla v pracovně vidím slunce na terase, vzdálené přes pět místností. Nikdo tu nekýchá, nerambasí, nechodí. A hlavně, nikdo se mě na nic neptá. Žádné: Mami? Bari? Jsi tu?
