Paříž. Město, kam jsem se toužila vrátit od naší svatební cesty v roce 1990. Trvalo to 35 let, ale jsem tady. Sice bez manžela (toho rozmazluje doma moje maminka) i bez většiny iluzí, které jsem tenkrát měla, ale zase o mnoho let chytřejší. Původně jsem Zoufalce psát nechtěla, ale tak znáte to. Ty zážitky se na mě lepí od samého začátku, i když nechci.
Nikdy neodkládám na zítřek, co mohu udělat pozítří, řekl Oscar Wilde. Já s ním souhlasím, ale protože zítra začíná nový rok, raději to udělám už dnes. Přeji vám úžasný, inspirativní, pokojný, veselý a hlavně zdravý rok 2025.
Začínají se za mnou trousit návštěvy prvních odvážlivců, kteří se nebojí vidět mě v přírodním provedení bez příkras. Například ve vygajdaných pyžamových kalhotách nad kotníky, s levou kapsou ležérně vyhřezlou. Jejich největší výhodou je, že jdou snadno stahovat a vytahovat, a estetika teď musí stranou. Na kapsu nedosáhnu.
Neukrojím si chleba. Neotevřu žádný obal, ba co hůř, ani žádnou láhev. Nedokážu si udělat culík. Nazouvání levé ponožky mi zabere většinu dopoledne. A pokud jde o hygienu, žínka je můj přítel nejvěrnější. Život jednoruč v ortézovém postroji není úplně snadný.
Už se vám někdy stalo, že se ve vteřině váš život převrátil a všechno bylo jinak? Mně už několikrát. Tentokrát jsem zakopla doma o houpací křeslo a letěla hlavou proti zasklené knihovně. V poslední chvíli jsem uhnula a dopadla na rameno, a to celou vahou své osobnosti.
Většina lidí odjíždí na dovolenou a říká, že si chce od všeho odpočinout. Odpojit se od toho rušného světa nepřetržitě sdíleného on-line. Tak mně se to povedlo. A hned nastalo pozdvižení. Odpojila jsem se tak dokonale, že se ještě stále nedokážu na ten matrix znovu napojit. A všichni se pořád diví, proč Zoufalcovy zápisky zůstaly v půli cesty. Ptáte se: Žijete? Vše v pohodě? Už jste doma?
Chudáci, jsou na dovolené! napsala mi svou rodinnou hlášku Hanka S. jako reakci na moje zápisky. Ano, je to čiré utrpení, které se stupňuje! Proto se taky blog jmenuje Zoufalcovy zápisky, aby si každý při čtení rozhoupal lustr a nelpěl na detailech. Teď se přidává bolest z toho, že budeme muset za pár dní odjet. Ach jo. Ischia, to pro nás s maminkou nebyla láska na první pohled, ale postupně jsme si to tady zamilovaly.
Tak se jí to podařilo. Moje osmdesátiletá maminka mě uštvala tak, že jsem musela polknout dva brufeny, abych se vůbec dala dohromady. Ona je v pohodě. Bez mobilu, peněz a starostí naplňuje každý den aktivitami tak, abych prakticky neměla možnost nabrat sil. Takže Zápisky jsou občasné a já vyřízená tak, že nestíhám ani nikomu poslat fotky, zatímco maminka už se těší, co přinese další den. Vše je tak, jak má být.
