Můj muž se chystá běžet půlmaraton. Prý to vždycky chtěl zkusit – je to jeho první – a je to pro něj výzva. Spojená s náročným tréninkem, upraveným jídelníčkem a zejména několikahodinovým výběrem vhodného oblečení, obutí, oblečení na převlečení, jídla, pití, obinadel a batohů. Já ležím v posteli s virózou a taky právě bojuju se svou výzvou. Ne sportovní, ale kulturní.
Úžasný blog
Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.
Svátek má Žofie a já mám narozeniny. Nechápu, jak se to mohlo stát, když ještě minulý týden byly Vánoce. Někdo v tom našem časoprostoru šlape na pedál stále rychleji, takže možná za pár dní budou prázdniny a pak už zase zima. Život je jako řetízkový kolotoč. Lítám v kruzích stále rychleji a nemůžu vystoupit.
Jsou to archaismy, ty prosím nepoužívej. Pracovní spolupráce se dvěma mladými muži je přínosná v mnoha ohledech. Jednak mají úplně jinou energii a tah na bránu než unavený a věčně nenaladěný zbytek světa. A taky mají jiné povědomí o aktuálnosti slovní zásoby. Dávají mi zpětnou vazbu, co je a co už není cool. A já se nestačím divit. Skoro jako bych občas psala švabachem, a to ještě jeho novogotickou, pozdně bastardní frakturou.
Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě sbírala data narození, opisovala oznámení z Facebooku, vyptávala se přátel na jiné přátele, udělala jsem si pořádek v rodině. Knížečka kapesního formátu má jen 12 dvoustran s měsíci roku a řádky pro každý den. Zapíšete si jméno do patřičného řádku a víte to na furt. Nebo aspoň do doby, než tento deníček zaplněný až po okraj ztratíte. Jako já.
Tak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku, tlak, teplotu a rosný bod. A pozdravit jaro. Už je cítit ve vzduchu, už je zapsáno v kalendáři, už klepe na naše srdce, aby se otevřela.
Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Někteří jedinci se plánovaně odpojují od digitálního světa a zkoušejí žít off-line. Na sociálních sítích se chovají asociálně a svět nemá tušení, co snídali, kde byli, ani co nového si koupili. Výlet do analogového světa je pro připojenou generaci novým, lákavým dobrodružstvím, zatímco pro generaci propojenou, rozuměj se skutečnými fyzickými kontakty s okolním světem, je jen nostalgickým návratem do mládí.
Jsou slovní spojení, která používáme a moc nad nimi nepřemýšlíme. Ve světě agresivních reklamních spotů je to vlastně návod na spokojený život. Protože když některé přívlastky přilepíte k podstatným jménům tak pevně, že se jich už nezbavíte, začne to lidi nahlodávat. Maminka je alergická na funkční prádlo a chytré technologie, já mám pifku na všechny hrdé partnery. Zvláště teď, v době olympiády, kdy začnou všichni neúspěšní sportovci veřejně prohlašovat, že si stejně chtěli hlavně užít atmosféru.
