Mám doma starý sešit v tvrdých deskách, nadepsaný krasopisně Kuchařské předpisy. Je polorozpadlý, plný výstřižků, rodinných receptů a lístečků s poznámkami. Nevypadá vůbec vábně, ale důležitější je, co je uvnitř. Moje láskyplná kuchařka.
Úžasný blog
Nikdy neodkládám na zítřek, co mohu udělat pozítří, řekl Oscar Wilde. Já s ním souhlasím, ale protože zítra začíná nový rok, raději to udělám už dnes. Přeji vám úžasný, inspirativní, pokojný, veselý a hlavně zdravý rok 2025.
Začínají se za mnou trousit návštěvy prvních odvážlivců, kteří se nebojí vidět mě v přírodním provedení bez příkras. Například ve vygajdaných pyžamových kalhotách nad kotníky, s levou kapsou ležérně vyhřezlou. Jejich největší výhodou je, že jdou snadno stahovat a vytahovat, a estetika teď musí stranou. Na kapsu nedosáhnu.
Neukrojím si chleba. Neotevřu žádný obal, ba co hůř, ani žádnou láhev. Nedokážu si udělat culík. Nazouvání levé ponožky mi zabere většinu dopoledne. A pokud jde o hygienu, žínka je můj přítel nejvěrnější. Život jednoruč v ortézovém postroji není úplně snadný.
Už se vám někdy stalo, že se ve vteřině váš život převrátil a všechno bylo jinak? Mně už několikrát. Tentokrát jsem zakopla doma o houpací křeslo a letěla hlavou proti zasklené knihovně. V poslední chvíli jsem uhnula a dopadla na rameno, a to celou vahou své osobnosti.
Začala jsem si v loňském roce vést místo tradičního deníku nový, jiný a větší Deník zážitků. Rozdíl je markantní. Zatímco stránky starých deníků plných stesků, sebelítosti, hněvu a zlosti jsem už nikdy neotevřela, protože terapií bylo se ze všech nepříjemností vypsat, ne si je připomínat dokola, Deník zážitků otevírám dost často. Je konec června a za těch 6 měsíců letošního roku v něm přibylo 66 událostí. To je úžasné! Prostým dělením to vychází na 11 zážitků každý měsíc.
V životě ženy jsou zásadní okamžiky, které nás staví před zásadní rozhodnutí. Neřešíme, jestli být či nebýt, ale jestli stříhat nebo nestříhat. Toť otázka! A já jsem se rozhodla pro první variantu. Odstřihla jsem se od své minulé Úžasné Báry v jemně-hmotné i fyzické rovině. A cítím se ještě úžasněji.
Dívám se do zvětšovacího zrcátka a vidím měsíční krajinu plnou kráterů a záhadných objektů mezi hlubokými koryty vyschlých řek. Lampa mi svítí přímo na obličej a já jsem tak paralyzovaná tou podívanou, že si úplně zapomenu vytrhat obočí.
Ahoj. Co teď děláš? To je nejčastější začátek rozhovoru s kýmkoliv za poslední tři roky. Kromě rodiny a blízkých přátel, samozřejmě. Ti dobře vědí, že nedělám nic a jsem s tím v pohodě. Když to řeknu cizím lidem, zírají na mě jako na blázna.
