Přestala jsem psát.

Tvůrčí krize přišla v nejnevhodnější okamžik. Vymyslela jsem si svůj web. Zmermomocnila webmastera, aby na něm dělal v exponovaném čase před svou maturitou. Naučila jsem se ovládat další redakční systém. Měla jsem plán a nadšení. A po několika nadějných počátečních pokusech jsem prostě přestala psát. Zničehonic. Jakmile byly podmínky ke psaní kolem mne téměř ideální, něco ve mně se zaseklo. Seděla jsem před bílou stránkou v počítači a slova zůstávala uvnitř vřavy v mé hlavě. Ochromila mě největší tvůrčí krize, jakou jsem kdy zažila. A to já píšu stejně přirozeně jako dýchám. Tedy, psala jsem.

Úžasná rána jsem celé léto trávila chozením po venku a fotografováním. Cestováním. Na sociálních sítích to šlo, nějaký záběr, krátký komentář. Klouzat pěkně po povrchu a přežívat jeden úžasný den za druhým. Sledovat, jak se ostatním souputníkům blogerům daří, a přestože mně zůstává nad některými banalitami povýšenými na módní trend rozum stát, oni jsou úspěšní. Já ne. Dostala jsem spoustu praktických rad, pozornosti a péče od svého podpůrného týmu. Všechno marné. Úžasná Bára se prostě úžasně zasekla. Slova se mi snažila vyrazit přední zuby, ale ty zůstaly zaťaté v křeči a nepustily nic tam ani nic ven. A ruce zakleknuté ve startovních blocích nad klávesnicí nejenže neulily start, ale na trať závodu se ani nevydaly.

Časopisy a knihy jsou plné skvělých rad. Vypnout, odjet, meditovat, milovat. Ale ať odjedete kamkoliv, sami sobě neujedete. Můžete si do zrcadla říkat cokoliv, když uvnitř nevěříte tomu, že je to pravda, je to ztráta energie a času. Donutíte se cvičit, jíst, nejíst, chodit ven v dešti a cvičit jógu. Ale tvůrčí potenciál silou vůle nezapnete, stejně jako ho nikdo a nic nezastaví, když se rozletíte a hluboce ponořeni děláte to, co milujete, co vás naplňuje, dává vašemu životu smysl.

Jasně že bych chtěla zdraví, peníze, báječné lidi kolem sebe. Kdo by nechtěl? Uběhnout maraton, vydat knihu a být babičkou. Ale i kdybych toho všeho jednou dosáhla, přece nebudu šťastná. Protože já k životu potřebuju víc: důvod, proč ráno vyskočit z postele. Záchytný bod na horizontu. Cíl, za kterým půjdu, ale kterého vlastně nechci dosáhnout, protože za ním už nic není. Ta cesta je cíl. Tvůrčí krize je jen černá díra na silnici. Budu ji muset zaházet, obejít nebo přeskočit. Nemůže mě zastavit, i kdyby přerostla v kráter. A tak každé nové úžasné ráno bojuju dál. Dnes na stránce naskákala tato slova. Žádný zázrak to není, ale není to ani ta všepohlcující prázdnota. Najednou se to vylouplo jako lesklý čerstvý kaštan z pichlavé mokré slupky. Už vím, co chci.

Chci hledat v sobě Úžasnou Báru, ať už to znamená cokoliv. Jestli se kousek cesty ke mně připojíte, budu moc ráda.