Když jsem sama doma, nemůžu se nabažit toho ticha. Rozléhá se prázdnými pokoji, jejichž dveře otevírám dokořán v zámecké enfiládě. Ze svého křesla v pracovně vidím slunce na terase, vzdálené přes pět místností. Nikdo tu nekýchá, nerambasí, nechodí. A hlavně, nikdo se mě na nic neptá. Žádné: Mami? Bari? Jsi tu?

Jo, jsem. Ale konečně sama. V tichu a o samotě můžu meditovat, poslouchat operu, zpívat si či vést vnitřní monology nahlas, aniž by se někdo za rohem pochichtával.

Všechno je dovoleno.

Můžu být líná, trapná, rozmařilá, podnapilá, můžu tvrdě pracovat a lítat tady jako hadr na holi. Jediným pozorovatelem a soudcem svých skutků jsem já sama. Mám se ráda a nesoudím se, i když nedělám nic. Tedy zdánlivě nic.

Když mám po letech zničehonic čas se zastavit a nemyslet a vypnout antény nastavené na příjem žádostí a řešení potřeb těch druhých, dostaví se něco jako Velký třesk. Protože se musím ptát: Co chci já? Ukáže se, že chci právě tohle. Klid. Ticho. Možnost nemyslet a neosnovat další plány. Chci jen být. Čas ztrácí pevné obrysy. Jen občasné telefonáty mých milých mě vracejí zpět do reality. Ujistím se, že jsou v pořádku. Víc vědět nepotřebuju.

Jím, když mám hlad. Systematicky vyjídám ledničku a jdu cestou nejmenšího odporu. Žádné nákupní seznamy, žádné vyvařování, pečení, nakupování. Uklízím jen po sobě a vše ostatní zůstává na svém místě. Je tu neuvěřitelný pořádek. Ve dřezu nepřibývají špinavé hrnky, nikde není nadrobeno, nevisí tu oblečení přes každou židli. Jen okna zůstávají neumytá, protože rozdíl mezi těmi, která jsem vyleštila na Velikonoce, a těmi, na které se nedostalo, je nulový. Vrstvičky pylu na sklech se mi vysmívají do očí.

Musím přece jen něco udělat. Stáhnu žaluzie.

Občas se domem ozývá pískání našich morčat. Lomcují klecí a dožadují se jídla. Náš nový Chalan, jak mu říkala slovenská chovatelka, se přestal schovávat v domečku a bere si okurek z mé ruky. Láska a péče se mi vrací okamžitě. Krmení a zalévání kytek jsou jediné dvě věci, které udělat musím. Čtu si. Spím po obědě. Popíjím kávu a sbírám síly na další týdny. Diář naplněný po okraj nechávám pevně zavřený. Ještě jeden den je jen můj.

Když jsem sama doma, mám celou postel jen pro sebe. Můžu spát u otevřeného okna, usínat při zvucích deštného pralesa z telefonu, brát si všechny polštáře a spát napříč, aniž by mě někdo tlačil, přetáčel, vytáčel nebo budil ranním vstáváním.

Už jsem skoro zapomněla, jaké to je být sama doma. Já chci ještě! Ještě!

Protože být sama je skvělé díky té dočasnosti, což je zásadní rozdíl mezi samotou a osaměním. Užívám si to, neboť to mám s čím porovnávat. Už za chvíli se na chodbě objeví kufr se sardinkama a vínem z Portugalska a o pár dní později i taška se špinavým prádlem a zářivými zážitky z Prahy. Při obědě začne můj muž kašlat po druhém soustě a k večeři jíst syrečky ve stádiu rozkladu. A Marťa mi u každého šálku čerstvě uvařené kávy sdělí, že se mnou musí naléhavě mluvit.

Když jsem sama doma, je to úžasné. Ale být mámou a manželkou je ještě úžasnější. Chcete-li svým ženám a maminkám dát k dnešnímu Svátku matek něco výjimečného, darujte jim čas bez vás a všech povinností. Nechte je samy doma zpívat si ve vaně a popíjet u toho šampaňské, spát do sytosti a jíst to, co samy chtějí (a ne to, co máte rádi vy). Dejte jim možnost být aspoň den samy doma. Až se vrátíte, bude vás ve dveřích vítat někdo jiný. Odpočinutá, vyklidněná a spokojená maminka.