Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a napravit jednu věc z vlastní minulosti, udělali byste to? Jaký dopad by to mělo na váš současný život? A vydali byste se proti proudu času s větší odvahou? Na rovinu, já ne. Podle mě jsou věci tak, jak být mají, jakkoliv se nám to zdá nespravedlivé či neuvěřitelné. Proto se nikdy neohlížím zpátky. Ostatně minulost, současnost i budoucnost jsou jen konstrukty v naší hlavě. Možná je snazší vracet se do budoucnosti. Záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu na čas nahlížíme.

Co je to čas?

Slovo čas má v českém vyhledávači 212 milionů odkazů. Anglické slovo time neuvěřitelných 25 miliard odkazů. Pochybuju však, že tam najdete uspokojivou odpověď na otázku, co je to čas. Neshodnou se ani dva známí velikáni minulosti, jejichž představa o čase je zásadně odlišná. Zatímco Aristoteles tvrdil, že čas je mírou změny, Newton si čas představoval jako absolutní veličinu, která existuje, i když se nic nemění. Pak přišel Einstein, který dal svými teoriemi o časoprostoru (částečně) za pravdu oběma. Aspoň do doby, než přišla ke slovu kvantová mechanika, která udělala z univerzálního času fašírku.

Naše společnost je posedlá časem i z mnoha jiných důvodů, než je imaginární čas Stevena Hawkinga, v němž není mezi směrem vpřed a vzad podstatný rozdíl. Název článku odkazuje na film Zuřící býk, v němž hlavní hrdina ztrácí svou lásku. Pocit promarněného života se skrývá v nenápadné větě o tom, že čas běží, když se nedíváme. Proto se zkusme na čas podívat tady a teď, při plném vědomí a s nadhledem. A pokud možno i s humorem. Krásně to vyjádřil spisovatel Wiliam Saroyan, když napsal:

Snaž se žít tak, abys v onom čase zázraků nepřisypával na horu bídy a zármutku tohoto světa další valounky.

Sociální status

Pokud jde o čas, největší trofejí naší společnosti posedlé výsledky a produktivitou je plný diář. Když nemáte na nic a na nikoho čas, dáváte tím světu ostentativně najevo, že jste nesmírně vytížení, důležití a zajímaví. Tento sociální status může být buď skutečný, tedy práce je smyslem vaší existence a veškerý volný čas věnujete tomu, abyste byli ještě produktivnější. Nebo je to status virtuální, který si taky musíte pořádně odmakat. Fotit, natáčet, filtrovat, upravovat a pravidelně na sociálních sítích zveřejňovat veškeré podrobnosti o tom, co, kde, jak a s kým děláte. Ve srovnání s vašimi nablýskanými životy vypadají ty naše jako splasklé balónky. A o to tady jde.

Pokud patříte do ohrožené skupiny lidí, kteří ještě umí odpočívat, čtou knihy, chodí na procházky a pracují jen ve vymezený čas, pak vám doporučuji knihu Čtyři tisíce týdnů od Olivera Burkemana. Je to zjevení, které vám vrátí chuť do života i pocit, že jste nesešli ze správné cesty. Obdiv k rychlosti a výkonu i převládající averze k nečinnosti se jeví jako směšné výsady oproti kreativní síle trpělivosti. Nemluvě o potenciálu, který můžeme ve svém životě odkrýt, když konečně přestaneme doufat. A věřit, že jednou budeme mít všechno pod kontrolou.

Produktivitu vnímá autor jako past, stejně jako současný životní styl trvalé zátěže.

Sami si vytváříme nekonečné seznamy úkolů a zážitků, které mají dát smysl a náplň našemu životu.

Ten však netrvá obvykle déle než ony 4 tisíce týdnů, ať už čas vnímáme jako zdroj fakturovatelných hodin nebo marně čekáme, až naši hodnotu někdo nebo něco zvenčí potvrdí. Nemluvě o času, který navždy mizí v propadlišti dějin při každém našem scrollování po displeji.

Ekonomika pozornosti

Problémem dnešní společnosti je instrumentální přístup k času jako ke zdroji, který je třeba vytěžit. Tato takzvaná ekonomika pozornosti je podle Burkemana nastavená tak, aby kladla důraz na nejpoutavější obsah, nikoli nejpravdivější nebo nejužitečnější, takže systematicky zkresluje obraz světa v naší hlavě. Pokud jde o reklamu nebo o jakýkoliv obsah na síti, technologie ho neustále (a s naším souhlasem) přizpůsobují našim zájmům a vyvolávají v nás nějaké emoce. To na nich jsme závislí. Věnujeme předkládaným informacím svůj čas, dennodenně je konzumujeme a měníme se ze zákazníků na produkty, doslova na zásobníky pozornosti určené k nelítostnému využití.

Když budeme svou pozornost dlouhodobě věnovat něčemu bezcennému, je nasnadě, jaký život prožijeme. Povrchní, plný rozptylování, které nás bude odvádět od smysluplné práce. Nejde jen o prosté množství času stráveného konzumací připraveného obsahu, podávaného v návykovém designu. Jde o to, že si náš čas, náš život někdo pomaloučku a velmi nenápadně přisvojuje.

Pokud sebou trhnete pokaždé, když uslyšíte cinknutí zprávy, pokud je displej mobilu to první, na co se podíváte ráno po probuzení, už vás mají.

Návykového chování je těžké se zbavit. Nemusí jít hned o radikální digitální detox či cestu za šamanem kanibalů. Zkuste aspoň hodinu týdně věnovat něčemu skutečně prospěšnému. Svým blízkým, dětem, dobrovolnické práci, péči o své zdraví či o prostředí, ve kterém žijeme. Nekonzumujte, ale sami něco tvořte. Prostě zpomalte a uvidíte, co se bude dít.

Spolek pro zpomalení času

Milan Kundera napsal ve své francouzské novele Pomalost už před čtvrt stoletím tato slova: Když se věci dějí moc rychle, nikdo si nemůže být ničím jistý, vůbec ničím, dokonce ani sám sebou. Cituje je Carl Honoré ve své knize Chvála pomalosti. Je to kniha o filozofii rovnováhy, filozofii pomalého způsobu cestování (slow travelling), pomalého jídla (slow food), o životě prožívaném ve správném tempu (tempo giusto). Věděli jste, že existuje japonský Klub líných, americká nadace Long Now nebo evropský Spolek pro zpomalení času?

Zastánci pomalého života tvrdí, že plnění úkolu pomalým způsobem často přináší rychlejší řešení.

To je jistě rána pro zarputilé zastánce multitaskingu. Hluboká práce, jak ji nazval Carl Newport ve svých pravidlech pro soustředěný úspěch v roztěkaném světě, je však pro mnoho lidí stále nedostižným ideálem. Za největší luxus už nepovažujeme materiální statky, ale možnost flexibilně rozhodovat, co a kdy budeme dělat a jak dlouho nám to potrvá. Pokud tedy nejde o návštěvu lékaře. Tady platí Murphyho zákon č. 58, že čas, na který jsi k lékaři objednán, není časem, kdy přicházíš na řadu, ale časem, odkdy začínáš čekat (slow waiting).

Zdaleka největší obětí neustálého zrychlování života ovšem nejsme my, ale naše děti, kterým plánujeme stejně hektický život jako sobě. Honoré to přirovnává k vtipu o dvou holčičkách s diáři v mobilech: Já si přesunu hodinu baletu o hodinu a zruším piáno. Ty si přesuň čínštinu na úterý a vynechej trénink fotbalu. Pak budeme mít ve středu 16. od 15.15 do 15.45 čas na hraní. Zdá se mi, že to není daleko od časového rozvrhu středověkých benediktinů, kteří věřili, že pro zahálející ruce si najde práci ďábel.

U moře stárneme pomaleji

Kdybych si mohla znovu vybrat, čemu budu v životě věnovat svůj čas, byla by to rozhodně teoretická fyzika. Bádala bych v neprobádaných sférách a psala o tom knihy. Jako Carlo Rovelli. Už jeho první tvrzení v knize Řád času vám zavaří hlavu: Na horách plyne čas rychleji než dole u moře. Ne že by ten rozdíl zachytily vaše chytré hodinky, ale změřit se to opravdu dá. Jinak běží čas v letadle, na horách, v mezigalaktickém prostoru. Důvodem je skutečnost, že plynutí času zpomaluje hmota. Pokud vám při snídani spadne krajíc chleba namazanou stranou dolů, je na vině gravitace a přirozená tendence těles se pohybovat do míst, kde čas plyne pomaleji. Dole na zemi, i na vaší podlaze, je čas zpomalený přítomností Země.

Dále je to ještě zajímavější. Už Einstein pochopil, že čas zpomaluje také rychlost pohybu.

Takže když se podle Rovelliho vydáte na procházku, bude vám čas plynout pomaleji, než když zůstanete sedět na místě.

Má odvěká touha trávit život procházkami po pobřeží oceánu je tedy i z vědeckého pohledu správná a já veřejně žádám svou rodinu, aby svůj dosavadní odmítavý postoj přehodnotila!

Další myšlenky spolutvůrce smyčkové kvantové gravitace už vám asi jednoduše zprostředkovat nedokážu. Pochopila jsem však, že jakkoliv čas není pro vyřešení záhad světa tou nejdůležitější veličinou, pro nás, fyzikální entity, je naprosto zásadní. Protože čas nám zpřístupňuje náš omezený přístup ke světu. Čas je forma, kterou bytosti, jejichž mozky sestávají z paměti a schopnosti předvídání, interagují se světem. Čas je zdroj naší identity.

Babiččin paradox

Vraťme se závěrem znovu k otázce cestování časem. Pokud neholdujete sci-fi a Wellsovu Stroji času, nevzýváte Einsteinovu speciální teorii relativity nebo nejste pohlceni studiem černých děr a časoprostoru, můžete se inspirovat třeba Epochálními výlety pana Broučka. Já bych před Svatoplukem Čechem dala přednost červím dírám, případně Mistrovi a Markétce, ale na tom nezáleží. Buď máte představivost, fantazii, touhy, případně výzkumný grant a cestování v čase považujete za možné, nebo jste spokojeni se svým životem tady a teď. A stačí vám nedělní výlet na Konopiště.

Blázínkům z první skupiny bych jen ráda připomněla, že je na cestě časem mohou dostihnout problémy zvané Babiččin paradox. Jde o situaci, při níž poutník při cestě do minulosti náhodou zabije svou vlastní babičku, tudíž se nemůže narodit, takže neexistuje a nemůže se vydat do minulosti zabít svou babičku, která tedy zůstane naživu a poutník se časem přece jen narodí a vydá se do minulosti, kde náhodou zabije svou babičku. Na to, abych tento paradox dotáhla do finálního paradoxu, už nemáme čas.

Definitivní orgasmus

Možná se ani nemusíme stát temponauty a cestovat zpátky v čase, aby se změnou minulých rozhodnutí náš budoucí život odvíjel správným směrem.

Možná by stačilo, kdyby hodinové ručičky i náš život plynuly v protisměru.

S geniální myšlenkou přišel americký komik George D. Carlin. Jeho slovy bych svou úvahu o čase, který běží, když se nedíváme, zakončila.

Nejvíc nefér věc v životě je to, jak končí. Život je těžkej a strávíme s ním spoustu času. A co pak za to dostaneme? Smrt! To je jako co? Bonus? Myslím si, že životní cyklus by měl běžet pozpátku. Nejprve umřeme, abychom to měli z krku. Pak žijeme ve stáří doma. Když jsme už moc mladí, vykopnou nás z domova, dostaneme zlaté hodinky a jdeme do práce. Pracujeme čtyřicet let, než jsme dost mladí na to, abychom si užili svůj pořádnej důchod. To znamená, že bereme drogy, chlastáme, chodíme na párty a chystáme se na střední. Pak jdeme na základku, staneme se dítětem, hrajeme si, nemáme žádné starosti. Když jsme už malinké dítě, vlezeme si zpátky do dělohy a posledních devět měsíců si tam jen tak plaveme. A celý náš život skončí orgasmem.

Psáno pro časopis Heroine

Použité knihy a zdroje

Carlo Rovelli: Řád času (Dokořán, 2020)

Oliver Burkerman: Čtyři tisíce týdnů (Jan Melvil Publishing, 2022)

Carl Honoré: Chvála pomalosti (65. pole, 2012)

Steven W. Hawking: Stručná historie času (Argo, 2015)

Bruce Grierson: Jak utéct času? (Mladá fronta, 2015)

Ernst Meckelburg: Experimenty s časem (Dialog, 2009)

www.citaty.net