Začínají se za mnou trousit návštěvy prvních odvážlivců, kteří se nebojí vidět mě v přírodním provedení bez příkras. Například ve vygajdaných pyžamových kalhotách nad kotníky, s levou kapsou ležérně vyhřezlou. Jejich největší výhodou je, že jdou snadno stahovat a vytahovat, a estetika teď musí stranou. Na kapsu nedosáhnu.

Když mám dobrý den, ptají se mě hosté opatrně: Co je, ty jsi sjetá? No to sice taky jsem, ale pokud spím aspoň tři hodiny v kuse, dokážu i ve svém zuboženém stavu žertovat a usmívat se, i když chleba jim neukrojím ani nenamažu. Když mám horší den, jako například dnes, vyhřezává ven také špatná nálada, únava a nekonečná bolest. I když si vezmu silnější prášek, tuto mou podobu potkat nechcete, věřte mi. Nevydržím ani sama se sebou.

Ještěže mám co číst. Jarda mi přinesl nějaký bulvár s obří otázkou na titulní straně: Dožiju se Vánoc?

Přidal i pěknou kytku, pokud tedy máte rádi růže, a pak mi do hlavy zasadil další noční můru: Jak budeš doma bez pohybu, přibereš a už to neshodíš! Tu radost v jeho hlase byste museli slyšet. Škoda, že zatím nemůžu zlomyslné pantáty srážet ze schodů. Ale přijde čas zúčtování! A od zítřka hubnu.

A do toho už zase začíná celosvětové spiknutí milovníků zimy.

Kolik fotek zasněžených strání, vánočních stromků, manšestru na sjezdovkách budu muset vydržet, než přijde jaro do vsi? Nesnáším zimu, i když jsem v kondici. Teď, se zlomeným ramenem, mě všechny ledové plochy, kluzké chodníky a záludné bílé svinstvo na nich doslova děsí. Podívám se z okna, sněží. Zapnu televizi a přes celou obrazovku se řítí někdo bez pudu sebezáchovy na skeletonu hlavou napřed a rameny naráží do stěn ledového koryta. Bolestí doslova sykám!

Ulomený ramenní kloub je skutečně úraz, který si přivodíte spíše na černé sjezdovce než doma na koberci. Já jsem tak opatrná na všechny sporty, že ani ke zranění nepotřebuju žádnou speciální výbavu. K sebedestrukci si vystačím sama. Prostě spadnu kdekoliv, vzpomeňte na mou anabázi se zlomenou nohou na záchodě na letišti.  Jo, teď jsem si vzpomněla, že jsem v rauši slíbila svou účast v nějakém start-upu. Já myslím, že se zase budou dít velké věci, nad kterými možná jiní pokrčí rameny. Já ne!

Vánoční kaktus na neumytém okně kvete jako blázen. Vysmívá se mé lenosti a odkládání úklidu a vlastně jakékoliv práce na poslední chvíli.

Co všechno už jsem mohla dříve mýt a nemyla, to teď už mýt nemohu.

Nebudu mít tudíž uklizeno ani napečeno.  Je mi to fuk. Nejvíc se těším, až budu moct umýt sama sebe, zejména levé podpaží, kde už asi raší mech a plíseň. Po rentgenu se ukáže, zač je toho loket. Teda rameno. Do té doby budu s prášky na bolest sjíždět sebe a vyhlížet nebe.