Současná globální scéna připomíná oddělení těžkých poruch osobnosti. Pacienti v elegantních oblecích si místo svěrací kazajky navlékli neprůstřelné vesty a komunikují jen se svým jaderným kufříkem. Snad na všech úrovních nám vládnou nějací muži, kteří jsou ze své moci nemocní.  

Trpí hypertrofií ega a naprostou absencí zpětné vazby. Jsou to vězni vlastní komplexnosti, kteří se tak hluboko zamotali do her na historickou velikost, až zapomněli, jak vypadá realita bez ochranky a patolízalů, kteří jim chválí i barvu ranní moči. Jejich komunikace je jako toxický digitální smog. Spousta slov, nulová hloubka a na konci vás z toho bolí hlava i svědomí.

A tak se ptám: Co by se stalo, kdyby těmto přestárlým dětem s hračkami za miliardy někdo konečně sebral ovladače a kormidlo převzaly ženy?

Anatomie pravítka

Základní patologie mužského vládnutí spočívá v tom, že mají fascinující potřebu neustále něco přeměřovat.

Čáry v písku, dosah raket, hloubku bunkru, tloušťku pancíře nebo procento ovládnuté zeměplochy. Je to tragikomická disciplína věčného srovnávání pindíků, která se maskuje za obranu národních zájmů. Muži s reálnou mocí neustále s někým soupeří, protože věří, že jejich hodnota vzniká jen vítězstvím nad někým jiným.  

Kdyby světu vládly chytré a praktické ženy, zaměřily by se na význam svých činů. Viděly by souvislosti, které muži v rauši z testosteronu přehlížejí. Měřily by jen hloubku propasti, do které bychom mohli spadnout. A sehnaly by žebřík. Pro ženy není moc nějaká abstraktní komodita pro budování pomníků. Moc je nástroj sloužící k tomu, aby se věci kolem nás prostě nerozpadly.

Má to samozřejmě taky druhou stranu. I dnes ve vládách nějaké ženy jsou, ale často jsou to jen muži v sukních nebo ta nejhorší esence narcistní hlouposti, která si myslí, že svou značkovou kabelkou přepíše tisícileté dějiny. Tyto ženy nechtějí svět kultivovat, chtějí se jen v tom stávajícím toxickém cirkusu prosadit stejnými zbraněmi jako muži. A pokud se v politice nějaký ženský zázrak objeví, je to spíše výjimka potvrzující pravidlo.

Skutečná změna nikdy nepřijde od žen, které se ostrými lokty probojovaly do současného systému. Nadějí je odvaha žen, které se dnes politice a vysokému byznysu obloukem vyhýbají, protože je jim z té všudypřítomné toxicity na zvracení.

Ticho, které zabíjí

Muži milují hluk. Milují projevy (své projevy), dunění bubnů a skandování davů. Ženy znají sílu ticha. Představte si agresora, který vpadne do cizí země, a místo armády tam najde jen tisíce žen, které mlčí. Jako vaše matka, když zjistí, že jste rozbili její milovanou vázu, a ještě se jí snažíte lhát. To ticho vás rozloží zevnitř.

Současní vládci jsou lidé, kteří se ticha bojí, protože by slyšeli vlastní prázdnotu.

Jsou to lidé, kteří raději ničí všechno kolem sebe, jen aby se nemuseli konfrontovat s tím, kým jsou doopravdy. V tichu by mohli zaslechnout nářek těch, které zabíjejí.

Technologie maskují impotenci

Pro současné vládce je technologie jen další vrstva pancíře, za kterou schovávají svou neschopnost domluvit se jako lidi. AI v rukou jejich rádců je generátor vaty. Chrlí tisíce stran strategických dokumentů, které nikdo nečte, ale které vypadají důležitě. A mediální pozornost je pro ně jako viagra, která jim umožňuje udržet iluzi aktivity i ve chvíli, kdy jsou jejich myšlenky dávno impotentní.

Muži celý život milují hračky. Když si hrají, nemusejí přece řešit nějaké následky. Zmáčknout tlačítko je snadné, sterilní. Je to jako videohra, kde máte nekonečně mnoho životů a lidské zdroje se resetují v dalším levelu.

Žena nepotřebuje herní dovednosti, aby věděla, že když bombardujete nemocnici, tak jste prostě idiot. My technologie nepoužíváme k tomu, abychom někoho ohromily, ale abychom mohly jít dříve dělat něco, co dává skutečný smysl.

Brutalita ženské péče

Nenalhávejme si, že ženská vláda by byla nějaký ezoterický dýchánek plný objímání stromů.

Ženy také umí být kruté a jejich odvaha říkat věci na rovinu je často brutálnější než jakákoli salva z kanónu. Ale je v tom rozdíl. Žena vás nezabije kvůli egu nebo proto, že jste si dovolil komentovat její status na Twitteru. Pokud vás královna-žena-vládkyně odstaví, udělá to proto, že překážíte v provozu. Kdyby světu vládly ženy, možná by bylo méně konfliktů, ale byly by osobnější. Nešlo by o území, ale o princip.

Seladonové v oblecích, které stojí víc než roční rozpočet průměrné mateřské školky, se třesou strachy, že by mohli v učebnicích dějepisu skončit jen jako poznámka pod čarou. Mírový summit pod ženským vedením by ale jistě nebyl o pózování a přetahování o místa v první řadě.  Byl by to proces odstraňování toxického odpadu z politiky.

Ženy totiž vědí, že zatímco muži budují impéria, někdo musí držet svět pohromadě.

A to není žádná měkká dovednost, ale dost tvrdá práce. Pokud si někdo plete vládnutí s onanií nad mapou, měly by za to nést odpovědnost. Ne někdy v budoucnu. Hned. Teď.

Vyhoření jako politický program

V rámci duševního zdraví si musíme přiznat, že nás řídí sociopati. Žijeme v permanentním gaslightingu. Lídři nám tvrdí, že se máme skvěle, zatímco nám za zády pálí budoucnost. Nutí nás věřit, že naše nalomená psychika je naše osobní selhání, a ne logický důsledek toho, že žijeme v systému nastaveném na nekonečný růst něčího ega.

Ženský svět by byl světem bez patosu. Žádné řeči o obětech pro vlast.

Vlast je totiž jen další slovo, za které se muži schovávají, když chtějí poslat cizí děti do mlýnku na maso.

Žena ví, jak dlouho trvá a kolik sil stojí, než vyroste člověk. Pro ženy je každý voják něčí syn, kterého devět měsíců nosila a dvacet let piplala. A přirozeně nechce, aby ho nějaký narcis použil jako komparz ve své hře na nesmrtelnost. Proto ženy vydrží víc, ale vyhoří dříve.

Konec her na bohy

Možná je to celé jen moje literární provokace. Možná by reálná moc na světovými dějinami rozložila i ty nejempatičtější ženy. Ale je tu jeden rozdíl, který nevymažete. Pro muže je válka abstrakce. Jsou to šipky na mapě, jsou to strategické ztráty a geopolitický vliv.

Pro ženy je válka moment, kdy musíte do jednoho kufru sbalit celý svůj život a doufat, že cestou do bezpečí neztratíte dítě nebo zbytky rozumu. Válka je krev na košili, kterou už nikdo nikdy nevypere.

Dokud budou svět řídit muži, kteří v životě nezapnuli pračku, lepší to asi nebude.