Jedním ze slov, které nám dokáže v létě zaručeně vykouzlit úsměv na tváři, je dovolená. Konečně k vodě, k rybníku, na hory, na chalupu nebo na konec světa! Pokud jde o sociální sítě, budou dozajista opět kralovat fotky z pláže. Nohy obalené pískem. Drinky pod slunečníkem. A západy slunce plné letících racků. Konečně doženeme celebrity, které si takto užívají celý rok.

Přátelé doma budou trochu závidět a dermatologové kdekoliv si budou hodně zoufat. Protože z bílých tváří, a to myslím nevinně jako literární příměr z Vinnetoua, se skoro přes noc stanou rudí náčelníci. Jsem stejná.

Než se projdu po pláži a obhlédnu možnosti rekreace více o samotě, mám dekolt růžový jak čerstvě uvařená šunka.

Navzdory začínající nebo končící sezoně, vrstvám krému, dobrým předsevzetím ani mamince, která se nespálí nikdy. Zjevně jsem po tatínkovi, spálila jsem si jednou i uši, které se mi pak další měsíc loupaly a dodávaly mému vzezření nádech bezdomovectví.

Vzpomínky z dětství v Bulharsku jsou vždy neodmyslitelně spjaté se stavbou přístřešku z padákoviny. Než se nám podařilo vztyčit všechny větve, natáhnout červenou látku a upoutat pozornost poloviny Zlatých písků, byl tatínek jako rak. A teprve pak uléhal do stínu. Já mám citlivá i chodidla. Když je písek opravdu rozpálený, skáču od slunečníku k vodě jako popcorn hozený na žhavou pánev. Protože když jdu v nazouvácích, nikdy je už nenajdu. Buď je spláchne voda, nebo je někdo odkopne nebo prostě jen vylezu na břeh o pořádný kus dál, než jsem do moře vstoupila. A než své boty plné mokrého písku konečně objevím, umyju a nazuju, je mi takové horko, že se musím okoupat znovu.

Naše dcera pracuje jako letuška a lidem letícím na dovolenou u moře říká jednoduše „koupáci“. To je všechno. Žádná přirovnání, žádné vtipné historky. I ona je po svém tatínkovi. Vystačí si s jedním skoupým slovem, za kterým já vidím desítky mikropříběhů. Protože ten její úsměv znám a moje fantazie je nekonečná, dokážu si ty příběhy domyslet. Vidím kufry a tašky napěchované mušlemi a pískem mezi špinavým oblečením.

Vidím nové náramky a přívěšky a náušnice, plážové šaty, co ještě minulou sezonu visely v krámku na hlavní ulici.

Zatímco tam letěli v teplácích, zpátky odhalují spálenou kůži v maximálním rozsahu. Vidím spokojené děti a unavené rodiče, kteří si na palubě naposledy objednají šampaňské, i když jejich platební karta už tichounce pláče.

Než jsem začala psát tyto řádky, seděla jsem na terase s šálkem horké kávy a nastavovala svou tvář prvním ranním paprskům. Když to jde, začínám takto každý den. Nohy mě zebou v ranní rose, ale pod nosem mě šimrá sluníčko. Mám pocit, že mě někdo právě připojil na solární rychlodobíječku. Stačí pár minut a vydržím psát v pracovně orientované na sever celé dopoledne. Wi-fi je jen v části domu, kde nesvítí přímé slunce. V jižní části se nepracuje. Tady se nahřívám, čtu si, pěstuju kytky nebo si dávám šlofíčka. Tady chodím relaxovat každý slunný den prázdnin. Protože v létě nikam na dovolenou nejezdíme. I bez nás je všude narváno, horko, upoceno.

Léto patří dokončování projektů, na které nebyl čas. Setkávání s lidmi, kteří neměli čas. Opékání špekáčků a pročítání starších vydání Patriotu, které čekají spolu s ostatními magazíny a knihami ve vysokých komínech na stole, až přijde jejich čas. Když můžu chodit naboso, cítím se jako na dovolené, i když právě pracuju. Léto budiž pochváleno!

 

Krásnou dovolenou vám přeje

Úžasná Bára

 

(psáno pro magazín Patriot Zlínského kraje)