„Když jsme tady teď všichni, chtěl bych vám říct – že se jdu osprchovat.“ Další z nezapomenutelných hlášek, která se mimoděk povedla Jiříkovi. Má takový zvučný hlas, takže po první části souvětí jsme očekávali přípitek nebo nějaký zásadní proslov. A on se šel okoupat a spát.

Sobota však nebyla úplně jeho dnem, protože množství zážitků, zmrzliny a dalších pochutin mu neudělalo dobře. Jedinou radostí na obzoru byla návštěva Legolendu po cestě domů. Ovšem Jarda Tour není pro děti, ani ty ukryté ve velkém člověku. „Myslel jsem, že Legolend nikdy neuvidím, a asi se mi to splní,“ konstatoval Jiří poté, co jsme největší zábavní park úspěšně minuli. Cesta domů je strašně dlouhá a my stavíme jen krátce. Takže jdeme jen do Lego Housu, který je kousek dál a je zdarma. Prohlédneme si formuli z lega, postavy v životní velikosti z lega, močícího psa z lega. Nakoupíme pár dárečků a zase šup do auta.

Po včerejší náloži extrémních zážitků nás čekají dva dny postupného přesunu domů. To je ta nejnáročnější část expedice, protože ať je vám špatně od žaludku nebo máte menší psychickou krizi, nemůžete z uzavřeného prostoru auta odejít. Snažím se projasnit náladu ve voze pouštěním písniček na přání, ale hned první dvě volby ve mně spustí traumatizující pocity, které nedokážu vysvětlit ani překonat. Stačilo by poodstoupit a v tichu se usebrat, ale to je právě ta nejméně dosažitelná věc. Každý z nás zažil cestou slabší chvilku, ale v uzavřeném prostoru je to fakt těžké, ať už jste spouštěčem dusna nebo jeho rukojmím.

Naštěstí převládají veselé chvilky. Třeba návštěva dánského hřbitova. To je vyloženě radostná věc, protože jsou to takové zelené oázy z živých zelených plotečků, květin, keřů, stromů, kamenů. Některé vypadají jako bludiště z živých stěn, což podněcuje naši fantazii – Rodinné odpoledne pro děti se soutěží Najdi svou babičku. Někde mají bonsaje, což vede k mnohem černějšímu humoru. A pak jsou krásná místa u kostela jako tento hřbitov ve vesnici Vokslev, který si procházíme v jemném dešti s nevyžádanou přednáškou Jardy o tom, jak navštěvuje hřbitovy ve všech zemích, protože jsou odrazem kultury jednotlivých národů. No tak – ano. On tu etnologii vlastně dostudoval.

Poslední zastávkou je zámek Ludwigslust v bývalém východním Německu. Ludwig zjevně toužil po Schonbrunu, ale neměl tolik cihel. Dáváme si kávičku a dorty v příjemné zámecké kavárně, z jejíž terasy nás vyženou kvůli chystanému koncertu. Uvnitř pod parohy je to stejně lepší. Procházka parkem je příjemná, slunce už svítí a znovu to vypadá, že je opravdu červenec. Jarda nás informuje, že kdyby byl v tomto městě starostou, na volném place před zámkem o rozměrech dvou fotbalových hřišť postaví řadovky.

Jak se blížíme k Polsku, Jiří začne mluvit polsky. Jeho jazykové dovednosti jsou obdivuhodné, a navíc je vtipný. Našich 12 hodin v autě shrne jako „den projebany“. Jarda se raduje, že jedeme přes most mezi dvěma státy, ovšem na konci té polské strany nás zastaví skupina ozbrojených mužů ke kontrole. Strasznie upierdliwe chłopy. Už tak jedeme do penzionu v lese pozdě, a teď tohle. Vyberou od nás občanky, než je zkontrolují, hlídají dveře dva těžkooděnci. Když nás konečně pustí, Jarda netrefí výjezd z kruháče, takže kolem nich prokroužíme ještě jednou.

V Polsku si vzpomenu si na jednu příhodu ze svých mladých let a Jiří hbitě vyhledá u AI odpověď na mou 40 let nezodpovězenou otázku: Proč se v osmdesátkách v Bulharsku na Slunečném pobřeží smáli dva polští mladíci, když jsem jim řekla, že se jmenuju Bára? A proč moje jméno opakovali pořád dvakrát po sobě? Odpověď je zdrcující.

Polské bara-bara je hovorový, trochu žertovný výraz pro sex, něco jako české prcání, ale podle kontextu může být i výrazně přímočařejší. Takže jméno Barbara může v polském uchu znít jako žena, která se představila a zároveň rovnou oznámila program večera. No tak dovedete si představit, jak na tuto informaci reagovali mí spolurekreanti. Požádala jsem je, aby mi na území Polska říkali výhradně Barunko, a hlavně na mě nevolali na recepci opakovaně.

Ovšem nejvtipnější nakonec bylo, že nás za kuropění probudila skutečná bara-bara za zdmi našeho pokoje v lesním penzionu. Světlanka to měla z první ruky, takže vyhodnotila, že je tam jedna vzdychající žena a dva muži, kteří se střídají. Předtím se prý všichni tři sprchovali. Je pět hodin ráno, takže je slyšet skutečně každý pohyb. To klepání řízků nakonec ustane, ale my už neusneme. A vy díky tomu máte i v neděli Zoufalcovy zápisky.