Hrdinkou dnešního dne byla Světlanka a její kempingový plynový vařič. Svou představu, že si budeme vařit kávu přímo v dunách, skutečně realizovala, a bylo to nezapomenutelné. Ostatně jako celý den plný větru a písku.

Nejnesmyslnějším rozhodnutím celého zájezdu bylo umýt si hlavu. Rubjerg Knude je jedním z největrnějších a nejpísčitějších míst dánského pobřeží. Leží přímo na otevřeném pobřeží Severního moře, kde západní větry přicházejí přes moře prakticky bez překážek. Když dorazí k vysokému pobřežnímu útesu a dunám, proudění se ještě zesiluje a zvedá obrovské množství suchého jemného písku. Už z auta jsme viděli maják ve žlutém oblaku a vypadalo to děsivě. Na místě samém máte pocit, že bojujete o holý život.

Světlanka s Jirkou šli pěšky, Jarda a já jsme využili traktor s vlečkou. Opět byl plný blonďatých, až bělovlasých dětí s pršáčky. Jarda konstatoval, že když stojí vedle nich, vypadají jako první a poslední strana nějakého vzorníku barev. Jízda skutečně ušetřila mé nohy, ale jinak mě bolely všechny břišní a krční svaly, protože jsme se snažili udržet se na sedátku a nevylétnout z korby. Pak nás stejně čekal nejhorší výstup přímo po dunách k majáku. Fičelo tak, že nebylo vidět na krok, a písek mi vrzal mezi zubama. Fakt extrémní zážitek.

Moře neustále ukusuje pobřežní útes a navíc vítr přesouvá písek v takzvané pohyblivé duně. Maják v roce 2019 posunuli po kolejnicích od útesu o kus dál do vnitrozemí, ale vypadá to, že to stačit nebude. Jsem ráda, že jsem něco tak intenzivního zažila, a díky svému nízkému těžišti jsem se tam nevyvrátila. Dokonce jsem vyšlapala až nahoru na maják, kde se člověk musel před poryvy větru skutečně bránit. Jak pak podotkl Jiří, už můžeme společně vykrást banku, protože máme vypískované i otisky prstů.

Sypeme si písek z hlavy a všech záhybů, ale opět je to dost zbytečná časová investice. Čeká nás hlavní cíl naší cesty. Nejsevernější místo Jutského poloostrova, kde se potkávají vody Severního a Baltskému moře. Ovšem ještě předtím má ve Skagenu Jura sraz s přáteli z Brna, kteří se tu zrovna rekreují. My ostatní si v přístavu živého městečka plníme další přání – sníst typický dánský obložený smørrebrød. Je to žitný chleba s rybím karbanátkem a dalšími oblohami z krevet, lososa, remulády, nakládané zeleniny, kopru a vajec. Mňam.

A pak už vzhůru na Grenen. Já opět šetřím bolavý kotník a jedu traktorobusem, ovšem tentokrát je to de luxe provedení s okny ve vagonu. Po vystoupení na pobřeží přichází další nemilosrdný útok větru. Ale je to úžasné  vidět, jak se dvě moře dvou barev a různé hustoty a odlišných směrů proudů srážejí v jednom místě a tvoří pás divokých vln. Samotný Grenen je, jak jinak, pohyblivá písečná kosa, kterou moře a proudy stále přetvářejí a prodlužují. Proto ani nejsevernější místo vlastně není pevný bod. Nám je to jedno. Tady a teď tu stojíme a jsme u cíle cesty. Od této chvíle už se budeme jen vracet.

Lidí je tu snad nejvíc z celého vylidněného Dánska, které na nás jinak působí jako země duchů. A opět jsou tu desítky nebohých psů, které do té sloty vláčí jejich milovaní páníčci. Občas se hrůzou vyserinkají na břehu a voda jejich výtvory roznese po pobřeží, kde běhají lidé bosky. Jestli milujete svého psa, rozhodně ho vemte do Dánska, kde strašně fučí a víří se písek. Ostatně, je tu ještě více míst, kde si to můžete společně užít. Třeba na Sahaře.

Písek už si vytíráme jen z očí, jinak je to zbytečné. Je všude. V půjčovně se asi budou dost divit, kolik písku jsou lidé schopni nanést do auta na jedné dovolené. A to pokračujeme na místo s názvem Råbjerg Mile. Pro změnu je to písečná duna, která se díky silnému větru také pořád přesouvá. Masa několika milionů kubíků písku se pohybuje krajinou a za 110 let urazila asi 1,5 kilometru. Pokud milujete film Duna, jste tady správně.

Mezi dunami usedáme a zakládáme kávový tábor. Dětský kufr jménem Prokop ukrývá malý plynový vařič a moka konvičku na kávu, kterou si meleme v malém mlýnku. Vypadáme jako skupinka běženců. Já jsem prý robusta s vůní arabiky. Světlanka nám připravuje lahodnou kávu s vanilkovými věnečky. Tento piknik zpestřuje Jiřík tanci a hudbou, například nám pouští dánské lidové a pak něco z Arabského poloostrova. Jarda si hraje v písku, zasypává se a zahrabává lógr, který se pak dva kolemjdoucí psi snaží vyhrabat. Je to epesní zážitek.

Jarda je posedlý seriálem Hotel na pobřeží, který se v těchto místech odehrával. Ten hotel jako takový tu sice nestojí, ale Jarda se spokojí i s málem. Hlavně potřebuje vřes, hodně vřesu, protože ten prý v seriálu, který kromě něj nikdo z nás neviděl, hraje důležitou roli. Jak vtipně poznamená Jiřík, je to námět na horor s názvem Vřeskot. Díky seriálu se ale dozvídáme i jinou zajímavost o dánské vlajce.

Všude vlají takové dlouhé vlajkové stuhy, které se jmenují vimpel. U domů, na zahradách, na budovách, továrnách. Protože klasická vlajka Dánska smí vlát pouze od východu do západu slunce, potom musí dolů. I když si ji vyvěsíte doma na své narozeniny, což se opravdu dělá. Protože v noci prý vlajka vlaje pro ďábla. I v hotýlku na pobřeží prý každé ráno vyvěšovali vlajku – a my už víme proč. Zato ty vimpely prý mohou vlát pořád. Fakt zvláštní země.

Poslední zastávkou dne jsou vikingské hroby v Lindholm Høje u Aalborgu. Je tu kolem 700 hrobů z období přibližně 400–1000 n. l. Mrtví byli často spalováni přímo na místě a hrob pak označily kameny. Některé jsou poskládané do tvaru lodí, teda pokud jste byl muž. Jak jinak, Ženy jen řídily hospodářství, domácnost a dávaly život. A proč je pohřebiště tak dobře zachované? Překvapení! Ve středověku místo postupně překryly vrstvy navátého písku, které staré hroby na staletí zakonzervovaly a ochránily před zemědělstvím a rozebíráním kamenů.

Sladkou tečkou dne je zmrzlina ve vyhlášeném zmrzlinářství Gur + Kugler v Aalborgu. Všichni jsme si pochutnali, jen Jarda si vybral zmrzlinu s chutí lékořice a konzistencí solviny. Když doobjednal guf, šlehanou bílkovou pěnu, už to moc nevylepšil. Projdeme centrem města, kde jsou i živí lidé, a zpátky domů do naší krásné chatičky v lese. Na schránce je jméno Nováková. To nevymyslíš.