Ahoj, Bara Bara, vítá mě doma můj muž. Naděje, že zápisky nečetl nebo mu o nich nikdo neřekl, zhasla v první vteřině. Ví všechno. O Frederikovi taky. Ale naštěstí to není bad problem. Je totiž dospělý a žije se mnou už hodně dlouho.

Poslední kilometry z téměř 4 tisíc ujetých v jednom týdnu jsou už na hraně mých dispozic, tělesných i psychických. Hele Hele mě vyvrhne před domem jako tu běženkyni a zmizí v zatáčce. Nikdo nepláče a jestli ano, tak štěstím. Po přivítání a předání dárečku svému muži mizím do sprchy, kde se mi konečně podaří vymýt písek ze všech kožních řas a záhybů. Cítím se o kilo lehčí a o odstín světlejší.

Dokonce i Světlanka navrhla, abychom jí říkali Tmavano. A to jsme se ještě dnes na posledním úseku cesty domů podívali do vyhaslé sopky. Ale popořadě. Po ranním zážitku z lesního penzionu, kde jsme měli všichni pod prostěradly gumové podložky (a pak jsme pochopili proč) jsme se vydali dolů Polskem. Hrálo nám „radio šišlave“ a Jarda nás vezl zajímavými cestami až do města Legnica.

To jediné zajímavé v něm, Zamek Piastowski, jsme vynechali a zamířili rovnou na rynek. V ulici mezi dvěma cihlovými kostely si dáváme kávu a vynikající croissanty. V jednom z křesílek na zahrádce před kavárnou sedí paní, která se tváří ještě nepříjemněji než já. Nedokážu z ní spustit oči, je to velmi osvěžující.

Najdeme i Śledziówki, úzké barevné domky, ovšem sledě v nich nikdo neprodává. A po těch je Jarda jak divý. Marně. V neděli je zavřená i Biedronka. Dozvídáme se, že se městu říkalo Malá Moskva a část byla oplocená a nepřístupná, protože tam až do roku 1993 setrvávala sovětská posádka. Kostely jsou krásné, radnice a některé historické domy taky, ovšem mezi ně je narvaná moderní výstavba, paneláky, odrbané domy. Jednou stačilo.

Občas si v autě vyprávíme o svých životech. Jednoznačně nejabsurdnější je představa malého Jardy, jak si hraje se soupravou Malý chemik. Prý ho chemie bavila a vyhrál i nějakou chemickou olympiádu. Shodli jsme se na tom, že ostatní asi skolila nějaká epidemie nebo nalili vodu do kyseliny. Jarda, který rozleje prakticky každý nápoj na stole, je vůči takovým drobným nepříjemnostem odolný a taky dost osmahlý. Každopádně na konzervě už chemii neměl a česká věda přišla o jednoho z nejvýznamnějších talentů.

Cestu do naší další zastávky výrazně oživí poslech Dvořákovy Novosvětské. To se prostě neomrzí. Jiřík sice průběžně dělá své anglicko-italské duolingo a při průjezdu Polskem nás v břiše hřejí francouzské rohlíky, ale i v globalizovaném světě je neděle a svaté Anny k tomu. Takže kam se vypravit na krátkou zastávku než na Horu sv. Anny, kde je samozřejmě pouť, nejvíc aut a lidí z jižního Polska, vosy, mouchy a desítky stánků, kde berou jen hotovost, kterou nemáme. Krásná práce.

Když stoupáme opačným směrem než odcházející davy po schodech ke kostelu, vypadáme jako začátek nějakého vtipu. Jde tak ortodoxní Řek, evangelík, katolička a nepraktikující zen-budhistka na pouť… Láká nás hlavně fakt, že toto poutní místo stojí na vyhaslé sopce. Kopec vznikl vulkanickou činností před miliony let a dodnes jsou v jeho okolí zbytky sopečného kráteru. Těšíme se, jak budeme v plicích mísit písek s popílkem, ale už mají pár stovek let uklizeno.

Na vrcholu stojí bazilika a františkánský klášter, k nimž se váže kult svaté Anny doložený už od konce 15. století. Jarda na nás čeká pět minut na jednom místě, což ho dost rozmrzí a potřebuje rozchod. Ale ani on nepotřebuje tolik času, co nám vymezil, protože amfiteátr vytesaný nacisty do skály bývalého lomu je příliš daleko, abychom si ho stihli prohlédnout. Tak se Jiřík pokochá dechovkou s přenosnými reproduktory, Světlanku píchne další vosa, Jarda koupí pivo na cestu a – jak by řekla Hanka S. – je po púti.

Pole už jsou posečená a po svaté Anně vlastně končí léto. Jardova chvilka pesimismu je dost výživná, protože nám vypočte všechny nepříjemnosti, které nás čekají, včetně zkracujících se dnů, větší zimy a plísně na rajčatech. Pan Jiří, pardon kyrie Georgious, je také na hranici svých psychických sil. Pořád se nás ptá, proč je tady a nesedí u bazénu na Kraví hoře. A že když jsme ujeli takové tisíce kilometrů, proč jsme raději nejeli do Řecka. Když ho ještě Světlanka požádá, zda by nemohl zavřít okénko, a Jarda ho požádá, jestli by nemohl zavřít hubu, prakticky vyhasne. Někteří lidé si prostě hromadnou dovolenou s cizími lidmi nedokážou tak užít, co naděláme.

Píšu to nerada, protože se mi to zcela jistě vymstí, ale Jarda jako vedoucí Jarda Tour nás bezpečně, nebo tedy bez nehody dovezl zpátky domů. Všechna ubytování existovala a nespali jsme pod mostem. Půjčil a vrátil i naše auto Hele Hele a po rozhovoru s manažerem půjčovny mu vrátili dokonce celý depozit, protože sice v jednom bezvýznamném bodě porušil smlouvu, ale oni mu ji na začátku nějak zapomněli dát.  Obvinil je ze zkažené dovolené a odjel šalinou. Dobře ty!

Teď se musíme všichni povinně podívat na Hotel na pobřeží a obdivovat divokou krajinu a vřes. Teprve pak pochopíme, jaké perly pro nás na zájezdě přichystal. A je to pravda, zažili jsme tak neuvěřitelné a intenzivní emoce, že nebýt zápisků, ani nevím, kde všude jsme byli.

Bylo toho moc a bylo to skvělé. Díky vám, moji milí čtenáři, které většinou vůbec neznám. Díky, Jardo. Díky milí spolucestující – Světlanko a Jiříku – za vaši odvahu a trpělivost. Jak správně podotkla Světlanka, až si příště bude číst Zoufalcovy zápisky z další cesty, bude úplně přesně vědět, jak se účastníci zájezdu cítí.

Tak have a nice day a I’ll kill you!

Váš Zoufalec