Minimalismus má jednu obrovskou výhodu. Je vidět. V bytě minimalisty se díváme na čistý prostor, uklizenou linku. Jeden designový hrnek na tom správném místě, na pozadí deset pečlivě vybraných knih. Díváme se a vidíme víc než interiér. V hlavě nám vyskakují pojmy jako sebekontrola a disciplína. Vidíme v těch holých stěnách odraz člověka, který pochopil, co je v životě důležité, a všechno ostatní dokázal odložit.

Jenže kam to všechno odložil?

Lidé s dokonale prázdnou pracovnou mohou mít tisíce fotek v telefonu. Knihovnu přestěhovali do čtečky. Cédéčka a staré desky do Spotify. Filmy do streamovacích služeb. Dopisy do e-mailu a zpráv. Dokumenty do cloudu. Poznámkové bloky do aplikací. Vzpomínky na Instagram. Byty minimalistů mohou připomínat japonský klášter. Ale jejich digitální stopa je jako vesmírný kráter.

Možná jsme se totiž nestali minimalisty. Možná jsme jen přestěhovali svoje hromady tam, kde se na ně nepráší.

Digitální svět vyřešil jednu zásadní nevýhodu hromadění, totiž že věci v něm skoro nezabírají místo. Pět tisíc fotografií se do stejného telefonu vejde stejně lehce jako padesát. Elektronická kniha nepotřebuje další polici. Playlist se nikdy nesesune na podlahu. Schránka s e-maily vám neobsadí ani jednu zásuvku ve stole.

Kdysi nám skříň prostě oznámila, že je plná a nedá se zavřít. Cloud je zdvořilejší a nabídne nám vyšší tarif s větším úložištěm. Nadbytek nezmizel, jen se podle mě stal neviditelným. Nemusíme ho utírat, překračovat ani stěhovat. Nepřekáží při cestě bytem, přesto pořád existuje. Není to zdarma. Spotřebovává peníze, elektřinu, pozornost. Nikdy nebylo jednodušší vlastnit tak málo skutečných věcí.

Nemusím skladovat skoro nic, pokud věřím, že svět kolem mě bude fungovat a chybějící věc mi zítra kurýr přiveze až ke dveřím.
To však staví současný minimalismus do trochu jiného světla.

Protože věta o tom, že skoro nic nepotřebuji, díky níž se cítíme tak trošku nadřazení, může ve skutečnosti znamenat jen to, že jsem si naprosto jistá, že cokoli budu potřebovat, bude kdykoli k dispozici. To není výtka. To je definice hojnosti v současné společnosti.

Moje babička schovávala provázky, sklenice, knoflíky, gumičky a balicí papír. Dělala si zásobu mýdla s jelenem. Vejce nakládala do skla. Žila v době, kdy se skoro nic nedalo hned znovu koupit. My můžeme věci vyhazovat s lehkostí právě proto, že předpokládáme nekonečnou dostupnost jejich nekonečných náhrad.

Jedna generace uchovává, protože ví, že může chybět. Druhá vyhazuje, protože věří, že nebude. Obě mají pocit, že právě jejich způsob zacházení s věcmi vypovídá o zdravém rozumu.

U nás doma by minimalismus kapituloval už v předsíni. Můj muž hromadí zásoby trvanlivých potravin, takže z bývalé fotokomory postupně vznikl sklad UNRA. Kdyby bylo naše město odříznuto od civilizace, pravděpodobně bychom přežili docela dlouho. K tomu zde existuje pozoruhodný počet tenisek, kšiltovek a sportovního oblečení. Já přispívám knihami, tisíci knih, kabelkami a vzpomínkami.

Máme k dispozici tři patra domu a neobyčejný talent proměnit prakticky každé místo, které zrovna ničemu jinému neslouží, v další úložný prostor. Jsme totálně nepřestěhovatelní. Utírání prachu je disciplína hodna mistra zenu. Než se člověk dostane od jednoho konce pracovny ke druhému, má dost času přemýšlet o pomíjivosti lidské existence.

Věci jsou práce. Zabírají prostor.

Musíme je přesouvat, uklízet, jednou také rozhodnout, co s nimi bude. Některé jsme měli vyhodit před deseti lety a některé zřejmě ještě předtím, než jsme je pořídili. Jenže náš dům má něco, co se těžko změří. Atmosféru. Náš otisk. Život se v něm usazoval se po vrstvách.

Samostatnou kapitolou je naše lednička. Je to asi poslední místo v domě, které ještě předstírá, že digitální revoluce neproběhla. Magnety, fotografie, pohlednice, vzkazy, recepty, telefonní čísla, papírky, něco aktuálního a něco, co tam visí tak dlouho, že se to stalo součástí spotřebiče. Pro designový časopis jsme katastrofa. Pro antropologa terén pro dlouhodobý výzkum.

Proto mám s minimalismem problém. Ne s prázdnými policemi. Ale s morálním významem, který jsme mu začali přisuzovat. Jako bychom z jedné estetické a praktické preference udělali známku osobního růstu.

Souvisí to možná s mnohem starší úctou k asketismu. Člověk, který si dokáže něco odepřít, měl v různých kulturách zvláštní postavení dávno předtím, než někdo vynalezl kapsulový šatník. Odříkání bývalo součástí duchovní cesty. Dnes má podobu suchého února, digitálního detoxu, půstu, ranního běhání, roku bez nákupů nebo pečlivě spočítaného množství věcí.

Nic proti tomu. Omezení může být osvobozující. Jenže někdy jako bychom odříkání přestali vnímat jako prostředek a začali ho považovat za hodnotu samu o sobě.

Nepiju. Necukruju. Nenakupuju. Nesleduju televizi. Nemám Facebook. Každé nové ne zní jako malá medaile.

Disciplína má zkrátka skvělý marketing. Je vidět, dá se popsat a často i spočítat. Třicet dní bez alkoholu. Deset tisíc kroků. Osm hodin spánku. Nula cukru. Čtyřicet kusů oblečení. Mnohem obtížněji se měří schopnost něco si užít. Neudělat z každého potěšení zkoušku vlastní vůle.

A tak se možná celá debata o minimalismu odehrává na špatném místě. Díváme se na police, zatímco bychom se měli dívat na to, co si pouštíme do života. Můžeme se věcí zbavovat nikoli proto, že nám překážejí, ale proto, že se nám líbí ten člověk, kterým se díky tomu stáváme. A přitom za tou dokonale prázdnou stěnou běží router.

Prázdno v našich bytech tedy možná nevzniklo proto, že jsme se naučili méně potřebovat. Jen jsme část svého života outsourcovali.

A tak se znovu dívám na ten dokonale uklizený pokoj, čistou linku, jeden designový hrnek a deset pečlivě vybraných knih. Najednou v nich nevidím odříkání. Vidím celý obrovský svět, který musí stát za dveřmi, aby si člověk mohl dovolit mít doma tak málo.

----------------------------

Další autorské texty najdete v mém literárním zápisníku A přitom na Forendors. Některé jsou volně přístupné, další jsou pro předplatitele.

A pokud vám jedna verze světa nestačí, možná se tam potkáme.