Poslední den v Malaze. Líný den. Je třeba zařadit program, který v sobě nezahrnuje přesuny přes půl regionu. Uklidnit se. A podívat se, kde vlastně celou dobu bydlíme. Jarda již netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy se z naší vlakové soupravy odpojí. Pára už se hromadí pod kotlem a je jen otázkou času, jestli ji upustí v radostném zahoukání nebo explozi.
o se vám vybaví, když se řekne Gibraltar? Mně do včerejška nic moc. Představovala jsem si jižní cíp Evropy jako kus planiny s velkou skálou s výhledem do Afriky. A že patří Británii už pár století. Letěli jsme s Juanitou na jižní cíp Pyrenejského poloostrova po nádherných španělských dálnicích a cestách jako páni, i když jsme čtyři dámy (s Juanitou, jasně) a Jarda.
V jedné staré české písni se zpívá, že jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Tady na jihu Španělska tedy rozhodně svítá o něco později. Vlastně je tu dost dlouho tma jak v měchu. Snídáme o půl osmé za naprosté tmy. Pak se jako lusknutím prstu rozední a je zase světlo o dost déle než u nás. My paprsky španělského slunce hodláme využít do poslední minuty.
Jaký si představíte nejvíc nejhorší začátek dovolené? Vynásobte svou představu stem, a pochopíte pocity člověka, který se ráno před odletem, kdy potřebujete dodělat tisíc věcí, probudí se strašnou migrénou. Nejhorší za několik let. Když je člověku zle, zvláště leží-li od kuropění v koupelně s hlavou v záchodě, jeho perspektiva se změní. Původní skvělá myšlenka na dovolenou ve Španělsku se změní na myšlenky o španělské inkvizici (kdo milujete Monty Python, snad jste se zasmáli) či španělské botě nasazené na mou hlavu.
Je pondělí, což zvyšuje naši radost z pobytu u moře ještě několikanásobně. Když si představíme, jak všichni jedou do práce, hned máme lepší náladu.
Nedělička. Na obloze azuro, teplota stoupá k příjemným výšinám a z nulové nadmořské výšky stoupáme i my. Cílem dnešního výletu je vesnička Litochoro, která leží na úpatí Olympského pohoří. Takže příroda.
Sobota v Soluni. Liduprázdné vymrzlé město z páteční noci se proměnilo v prosluněné místo, kde to žije. Kolonáda podél Soluňského zálivu je plná korzujících párů, rodin s dětmi, běžců, jezdců na koloběžkách a rybářů. Ti nahazují způsobem, jako by byli na kolonádě sami, takže se divím, že vlasec ještě některou z procházejících dámiček neskalpoval. I za denního světla vytváří deštníková plastika Georga Zongolopoulose zajímavé fotogenické kompozice a Saša Big, jezdecká socha Alexandra Velikého, po jehož dceři je prý město Thessaloniki pojmenováno, vypadá také impozantně. Protože nad černou sochou je azuro. Slunce začíná hřát a na Jardovi, který neunesl recenzi své bundičky od módní policie a vyšel si ven jen v košili s krátkým rukávem a saku, začíná pomalu roztávat jinovatka.
Tak jako začíná průvodce Chicagem tím, že vás město nadchne, pokud tedy nepojmete ten šílený nápad a nepojede sem v lednu (ano, byli jsme tam v lednu), tak by průvodce Soluní patrně mohl začít stejně, pokud se týká února. Ano, jsme tady v únoru. Je tu aktuálně větší zima než doma a při procházce pobřežní promenádou jsem byla ráda, že jsem si přibalila svou lehkou péřovku. Ale my nejsme běžní turisté. Pokud čtete Zoufalcovy zápisky poprvé, tak to brzy pochopíte. My jdeme divným volbám a zážitkům vstříc.
