Jestli jste si dosud mysleli, že rok má 365 dní a to je celé, tak jste se mýlili. Každý rok má navíc 5 hodin, 48 minut a 45 sekund. Když si těch pár hodin ročně uložíme na vkladní knížku, za čtyři roky máme z úspor jeden celý den. Dnešní den. Den navíc.
Poslední dny usínáme se špatnými zprávami a budíme se s obavami. V noci mi před očima tančí červené tečky na mapě světa. Místa výskytu koronaviru. Svět už není bezpečné místo k životu. Nebo že by bylo všechno jinak?
Princip takzvaného slow fashion vám asi přesně nevysvětlím. Je to téměř filozofie. V zásadě nenakupujete rychloobrátkové módní zboží v řetězcích, které často za nelidských podmínek šijí děti v Asii, ale kombinujete to, co už doma máte. Přešíváte, směňujete, posíláte dál. Jde o úsporný způsob, jak zůstat chic, a přitom zbytečně neutrácet. Hezky česky řečeno, jak za málo peněz pořídit hodně muziky. Teda parády. A v tom, myslím, mají české ženy zkušenost přesahující obzory slow fashion.
Opar na rtu se opět vyrazil. Tentokrát ne ze stresu, ale ze samé radosti. Z líbání. Z pití ze společných štamprlí a kelímků. Z pobytu na větru. Fašank, u nás známý jako tradice Vodění medvěda, je za námi. Ještě do úterý se můžeme radovat, maškařit, popíjet a jíst, co hrdlo ráčí.
Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat.
Nejvíc inspirace člověk načerpá v běžném životě. Žádná kniha vám nezprostředkuje zážitek tak intenzivně, jako vřeštící kluk metr od vás nebo zarputilí důchodci v čekárně. Mám za sebou fakt těžký týden a na rtu se mi vyrazil opar jako důkaz toho, že můj imunitní i nervový systém jsou testovány na hranici možností. Když na mě někdo promluví ve ztichlém domě, vyskočím metr vysoko. Raději to nezkoušejte. Můj jekot by vás mohl zabít.
Vyběhla jsem do města něco koupit nebo možná něco někde vyřídit, ale zpátky jsem se vrátila s nenakoupenou a nepořízenou. Prostě jsem si nevzpomněla, proč a kam jsem vlastně šla. Po cestě zpátky jsem potkala svou kamarádku Dášu a vzpomněla jsem si prakticky na všechno, co jsme zažily v 80. letech. Dáša má pořád stejně kouzelný úsměv a já mám asi stáří. Možná začnu vyprávět i příběhy z vojny, na které jsem nebyla. Buďte, prosím, shovívaví.
Dnes si v autě asi nebudu pouštět pohádkové broukání Větře, větříčku, protože všude kolem se očekává větříček, který láme stromy, vyvrací vysoké vedení a odnáší střechy. Je pondělí ráno a přesně to, co chcete slyšet, jsou varování, výstrahy a termíny jako extrémní nebezpečí, hurikán, orkán, vichřice a bouře. Hezký začátek nového týdne.
