Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině,
nekonečno do dlaně uchopit, věčnost žít v pouhé hodině.
Mám ráda svítání na Nový rok, kdy je před námi celý rok jako čistý, ještě nepopsaný diář, plný možností a potenciálu. Mám ráda nové bloky s prázdnými stránkami, které čekají na svou příležitost zachytit moje myšlenky a rozhodnutí. Mám ráda každý nový den, kdy se rozhodnu k nějaké změně. Který že je to den? Tak to vím úplně přesně. Je to zítra.
Stačí vyjít z domu a dívat se. Pod nohy, nahoru do větví stromů, do všech světových stran. Protože na každém kroku je něco úžasného pro ty, co si dají práci to hledat.
Ve středu vysednu z auta u zámku Žerotínů ve Valmezu. Když do něj v neděli znovu nasednu, jsem jiný člověk. Vizuálně o hodně starší, zhruba tak o čtyři dny v očistci. Jsem nenamalovaná, s očima opuchlýma a s akutní alergií na lepek. Ale usmívám se a v srdci mám blažený klid a mír. Zase jsme to zvládli! Další Cimbalfest je za námi.
Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit. Občas ale i mně bouchnou saze. Jako to ráno, co na mě řidič na křižovatce zatroubil.
