Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem. Podle postů na sítích máš úžasný a velmi pestrý život, usmívá se Blanička, která ovšem vidí i za zrcadlo. Chvílemi to vypadá, že mě sleduje a čte celý svět. Já ale vidím těch pět smutných lajků, které se krčí pod mými blogy, fotkami, komentáři.
Myslím si, že jsem vcelku bystrou pozorovatelkou okolního dění. Leč stane se, že jsem postavena před skutečnost, na kterou nejsem připravená a kterou si nedokážu nijak vysvětlit. Kdy se to stalo? Proč mi to nikdo neřekl? Kdo to dovolil? Ne, nemluvím o nových vládních opatřeních. Mám na mysli obyčejné tepláky.
Pozorní čtenáři už jistě dávno postřehli, že jsou v mém životě věci, lidé a situace, které mě dokáží rozčílit více než jiné. K nim patří zcela jistě obaly, které nejdou rozbalit, zavírání, které nejde otevřít, uzávěry, které nejdou povolit. Prostě balení, které vám má život usnadnit, ale málem vás o něj připraví.
Obrůstat mechem znamená v lidské řeči ustrnout v nehybnosti. V přírodě je to jedna z forem života a ukazuje nám nejen cestu na sever.
Tak nám ta barborka nakonec vykvetla. Vdavky na obzoru nejsou, pupeny zůstaly do Štědrého dne uzavřené. Ale na Nový rok se jeden kvítek z třešňové větvičky na okně přece jen vyklubal. Jediný v celé váze. Teď na sebe poutá všechnu pozornost, než uvadne, opadne a zůstane po něm jen fotka v archivu.
