Město Torrevieja má 320 slunečných dnů v roce. Podle 30letých statistik tady v říjnu prší maximálně tři dny. Bohužel jeden z nich spadl do týdenního pobytu mého muže, který toužebně vyhlíží každý sluneční paprsek a nepřeje si nic jiného než se smažit na pláži. Na mobilu neustále sjíždí počasí a stresuje sebe i nás vizemi, jak špatné počasí nás čeká. Přestože jako naše Baba Vanga dobře ví, že je aktuálně hlášen déšť, vydá se s M. na nákup do mercadony, vzdálené nejméně 15 minut svižné chůze od našeho apartmánu. A to přesně ten večer, kdy na nebi někdo spustí splachovač.
Jak jsem uvedla na konci prvních zápisků, dorazili jsme do města Torrevieja na východním pobřeží Costa Blanca. Je to místo, kde prý pookřejí úplně všichni, nejen průduškáři, astmatici, alergici, ale i my, lidé na pokraji nervového zhroucení.
Mám takovou zásadu – nikdy nepíšu Zoufalcovy zápisky z rodinné dovolené. Čtenáři, kteří sledují zápisky delší dobu, jistě chápou proč. Napište pravdu o své rodině, a žádnou mít nebudete.
Nevím, jakou máte zkušenost s naštvanými, přetaženými, nemyslícími lidmi, ale já je vidím letos úplně všude. Místo hlavy mají papiňák, který se chystá explodovat. Stačí jedna věta, minuta čekání navíc nebo prostý fakt, že se jim připletete do cesty. A bum!
Nový výraz domolená ukazuje krásu a vtip českého jazyka, když jednoslovně popisuje trend trávit dovolenou doma. Letos se k davům domolenců přidávám i já. Dobrovolně.
Můj muž se chystá běžet půlmaraton. Prý to vždycky chtěl zkusit – je to jeho první – a je to pro něj výzva. Spojená s náročným tréninkem, upraveným jídelníčkem a zejména několikahodinovým výběrem vhodného oblečení, obutí, oblečení na převlečení, jídla, pití, obinadel a batohů. Já ležím v posteli s virózou a taky právě bojuju se svou výzvou. Ne sportovní, ale kulturní.
Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.
Svátek má Žofie a já mám narozeniny. Nechápu, jak se to mohlo stát, když ještě minulý týden byly Vánoce. Někdo v tom našem časoprostoru šlape na pedál stále rychleji, takže možná za pár dní budou prázdniny a pak už zase zima. Život je jako řetízkový kolotoč. Lítám v kruzích stále rychleji a nemůžu vystoupit.
