Článek Matouše Hrdiny ze Seznamu, který mi přistál v sobotu ráno v e-mailové schránce, rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za přemýšlení. Titulek dnešního blogu jsem si vypůjčila z jeho textu. Je o tom, že Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení. A že naše představa o ekologickém a šetrném nakupování v second handech je hodně scestná.
„Vzal sis ženu, která nezavařuje“, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač. A tak začal zavařovat sám. Množství zásob trvanlivých potravin v naší spíži přesahuje povolené limity, a to sběr broskví, trnek, kozích cecků a jablek teprve začíná.
Jsem ve velkém zámeckém sále a tančím sólo. Mým tanečním partnerem je místní pohřebák a provedení tance je víc než nekonvenční. Do rytmu hudby skáčeme z dřepu až ke stropu. Dopadám zlehýnka do pozice žabáka, a pak se vší silou od země odrážím k dalšímu výskoku. Nebolí mě kolena, nepřepadám v dřepu dozadu, prostě jsem jako pérák, který v plesových šatech létá vzduchem k naprostému úžasu ostatních hostů. Vítejte v mých snech.
Zoufalcovy zápisky jsou formou terapie, kterou se vyrovnávám se zážitky na svých cestách po světě. Tentokrát budou poprvé o cestě, která se nekonala. Snažím se upřímně o humorný nadhled zoufalcův, ale ještě je to čerstvé a chvílemi to drhne. Upozorňuji slabší povahy, že v textu může být přítomen sarkasmus a ironie.
Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil. Vrátil do přítomnosti. A pár stránek z oblíbené knihy mě zase dokázalo vmžiku přenést do jiného příběhu v jakékoliv době. Žiju obklopena knihami a stavím si z nich opevnění. V domě i v srdci.
Piš, piš, piš nebo tě sní myš! To jsme psávali na zadní stranu dopisní obálky, abychom povzbudili své kamarády k vyšší frekvenci dopisování. Dopisování stálo úsilí, čas, nějakou tu korunu na obálku a papír a taky na poštovní známku. Vyhlížení pošťačky, která se od školy přes cestu vydala přímo k nám, bylo třeba o prázdninách každodenním rituálem. Klapne už konečně kovová schránka v domovních dveřích?
Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině,
nekonečno do dlaně uchopit, věčnost žít v pouhé hodině.
Mám ráda svítání na Nový rok, kdy je před námi celý rok jako čistý, ještě nepopsaný diář, plný možností a potenciálu. Mám ráda nové bloky s prázdnými stránkami, které čekají na svou příležitost zachytit moje myšlenky a rozhodnutí. Mám ráda každý nový den, kdy se rozhodnu k nějaké změně. Který že je to den? Tak to vím úplně přesně. Je to zítra.
