Začal listopad, můj nejméně oblíbený měsíc roku. Abych předešla obvyklým splínům, které se mě drží jako zlomyslná a všudypřítomná tma, rozhodla jsem se zavzpomínat na různé veselé historky, které jsem zažila a dosud o nich nikdy nenapsala. Nevím, jestli jich bude více, ale tuto jsem optimisticky očíslovala jako I.
Umíte ještě psát rukou? A píšete psacím, nebo tiskacím písmem? Ptám se, protože mě to opravdu zajímá. Velká část lidí už ťuká jen do klávesnice počítače nebo do svého mobilního telefonu. Ano, občas jsme nuceni se ručně podepsat, třeba na úřadě. Ale nic víc. Bez pera či tužky můžeme v tomto světě existovat úplně v pohodě, případně mít tužku elektronickou. Obávám se, že grafologie je obor před zánikem. Jedině že by začal zkoumat používané fonty písma, užívání diakritiky v sms a počty smajlíků nahrazujících slova.
Tak ta každodenní porce cizího zoufalství by se teď docela hodila, napsal mi Jarda v reakci na můj mlčící blog. Asi zapomněl, že Zoufalcovy zápisky už před delší dobou vystřídala Úžasná Bára. I když milovníci ironie vědí, jak je to s tím zoufáním i úžasností doopravdy. Tak jsem teda zpět. Ať se vám to hodí nebo nehodí.
Rozšiřování slovní zásoby je pro každého psavce nezbytností. Chytáme zajímavá slova mezi řádky románů, v odborných statích i na internetu. Nečekané osvěžení ale může přinést i obyčejný katalog zásilkového obchodu. Při podrobnějším studiu produktů jsem zjistila, že si některé nabízené barvy ani neumím představit. Tak schválně, jak jste na tom vy?
Před časem jsem sama sebe nazvala v procesu hledání práce Neviditelnou optimistkou. Jaká je situace po dalších týdnech nových zkušeností?
Tento týden jsou na noční obloze zvláště dobře viditelné svítící stopy částeček meziplanetární hmoty z komety Swift-Tuttle zvané Perseidy. My romantici tomu říkáme, že padají hvězdy. Sedím s hlavou zvrácenou dozadu a čekám na tu svou, co mi splní tajné přání. Skenuju všechny zářící body nad hlavou, ale jediné, co mohu s jistotou potvrdit, je návrat letadel. Bolí mě za krkem a žádná hvězda nepadá. Jen rosa.
Jsem na vrcholu sil. Za sebou mám řadu pracovních i životních zkušeností, fuckupů i hřejivých vzpomínek na vydařené akce. Doma klid a dospělé dítě. A před sebou minimálně 15 let, kdy budu muset pracovat. Kyprá padesátnice z malého moravského města, sen každého zaměstnavatele. Nebo je to jinak?
Nakonec jsem se rozbrečela. Ale až všichni odjeli a já jsem s NÍ osaměla, dojímaly jsme se navzájem a hladily, a až jsme spolu skončily pod peřinou. Je jen moje, už napořád.
