Tak jo. Stesky a starosti nikoho nezajímají. Jsem ráda, že jsem si to mohla v rámci #Výzva365 znovu ověřit. Den, který vypadal marně, nakonec skončil nečekaně vesele a povznesl mě na duchu i na těle. Šla jsem spát hodně pozdě v noci, pila jsem víno, pivo, slivovici, poslouchala mexickou trumpetu a dusot tanečníků, potkala jsem spoustu přátel, a nakonec jsme s mým mužem podlehli spontánnímu nápadu Honzy s Luckou a odjeli jsme s nimi na finále rockového festivalu. A ráno jsem se probudila se žaludkem na vodě, ale dušičkou v péří. To jsou ty paradoxy života.
Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale zároveň jsem v té lepkavé síti vlastních pochyb a blbé nálady chycena jako moucha v pavoučí síti.
Kdybyste věděli, že uspějete, do čeho byste se v životě pustili? Co byste udělali jako první? Žít tak, jako by nic nebylo nemožné, je fascinující návod k naplnění života. Jenže automatický kritik v naší hlavě je silnější než pud sebezáchovy. Neblázni, ztrapníš se. Selžeš. Přijdeš o peníze. Přijdeš o práci. O zdraví. Budeš pro smích. Dopadne to špatně. Něco se stane. Nedokážeš to. Ani to nezkoušej!
Stmívalo se. Sysel se samicí spěchali setmělou strání schůzovat. Slavík skřehotal svým slabým sípotem, slunce se skutálelo soutěskou souběžně se stmíváním. Soustavný soumrak skrývá sázkovou sluji. Sázky se společně sváží sanitkou. Sekunda sem, sekunda tam.
čerejší podvečer byl jako stvořený pro knihu Letní bouřka. I když název odkazuje spíše na bouřlivé události na jednom panství než na hromy a blesky z nebe, prostě se do deštivého letního počasí náramně hodí. Nic vás neochrání před přívaly vody lépe než suchý anglický humor.
Nevím, jestli se do těch #1000mil, co chci za rok ujít, počítají i schody. Měly by. Protože jsou dny, kdy sejdu po schodech s těžkým tácem dobrot a pití stokrát a stodesetkrát vyjdu nahoru se špinavým nádobím. Když k tomu připočítáte rekordní teplotu vzduchu, máme tady výkon roku.
Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA. Tak už si ani nevoláme, jak se mám a co dělám, protože to má každé ráno v počítači jako na talíři.
Podle nosa poznáš kosa. A podle zvuků poznáš, jestli jsi doma. Schválně, vyzkoušejte si to! Lehněte si se zavřenýma očima a nechejte někoho chodit to bytě či domě a dělat různé věci. Poznáte podle sluchu, která dvířka otevírá, kdy lupne rychlovarná konvice, jaký zvuk vydá zavírající se okno, šoupnutí židle u stolu?
